Úno 4 2013

Umění přemýšlet v krabici

Z věty „think out of the box“ už se stal tak trochu fenomén. Jako kouzelná fráze si získala nejedno brainstormové sezení a na google najdete necelou miliardu odkazů obsahujících tuto formuli. Ostatně sám jsem na toto téma už psal.

Přišlo mi trochu líto, jak málo pozornosti se věnuje přemýšlení uvnitř krabice. Přitom jde dle mě o jeden ze základních procesů, jak se paradoxně dostat z krabice ven.

Na začátku je vždycky podobný problém. Mám kreativní úkol, přemýšlím, trvá to dlouho, nejde mi to a nevím co s tím. Chci ale vymyslet (nebo mám zadáno) něco nového, inovativního.

 

Dám vám hned ze startu takový demonstrativní úkol:

Vyjmenujte za 10 vteřin, co nejvíce předmětů z kovu… teď!

 

Máte? Nyní druhý úkol:

Vyjmenujte za 10 vteřin, co nejvíce předmětů z kovu v osobním autě… teď.

 

Pokud jste si to opravdu zkusili, vážím si toho, jste-li typickým internetovým čtenářem, jsem rád, že mi tak důvěřujete. Při takovém testu většina lidí vymyslí více věcí v druhém případě a to i přes to (nebo spíš právě proto), že mají omezené možnosti. Dává to smysl, protože mozek funguje asociativně a můžeme říct, že „běží“ na myšlenkových mapách. Můžeme si tak snadno vyzkoušet, co je pravdivého na tvrzení, že omezení podporují kreativitu.

Prohledávání v naší asociativní mapě je velmi snadné. Stejně tak přemýšlení a operace s myšlenkami v jednom kontextu je snadné. Snažit se přemýšlet mimo krabici vlastně znamená vydat se samospádem po lavině asociací a opustit velmi užitečný kontext. Svět mimo krabici je obrovský, nezmapovaný. Špatně se v něm hledá cesta a těžko se soustředíme na konkrétní problém nebo myšlenku.

Trpíme jednoduše problémem prázdného papíru – nevíme, kde začít, nebo jak udělat další krok. Jít s proudem a nechat náš mozek pracovat přirozenou cestou je, jak jsme si zkusili, prostě jednodušší. Více na toto téma si můžete přečíst například v článku: Why Thinking “Outside the Box” Doesn’t Work.

V jiném článku Stop Thinking Outside The Box se píše: „Není možné přemýšlet mimo krabici, dokud jste nepochopili podstatu samotné krabice, jež omezuje vaše momentální myšlení. Je třeba do hloubky pochopit onu podstatu a získat patřičný vhled. Musíte podstatu přijmout a do určité míry si ji osvojit, než vás pustí z krabice ven.“

Jak se dá k výsledku dopracovat, jsem psal už v článku Jak se dostat z krabice. Vršením hory nápadů na jedno téma usnadníme sami sobě objevení hranic krabice a posunutí se na další úroveň přemýšlení o problému.

V knize Myths of Innovation píše Scott Berkun mimo jiné i o tom, jak drtivá většina nových objevů je založena už na existujících myšlenkách. Inovace samotná je pak jen potomkem kolize existujících myšlenek s nějakou drobnou mutací.

Nechci tvrdit, že dojít si spontánně ven z krabice bez pevného základu není možné. Jen pro nás, co se nápady živíme a potřebujeme je produkovat na objednávku, je vhodnější spolehlivější proces.

Když jsem tyto principy pochopil, zmnohonásobila se má produktivita v oblasti designové práce. Co jsem dříve dělal měsíc až dva, jsem schopný postavit za týden (a to se vyplatí). Samozřejmě za to může i řada dalších triků a naučených procesů, i tak těmto postupům přikládám skutečně velký význam.

Při tvůrčí práci tedy hledám jasně ohraničené krabičky, které se dají snadno vyplnit. Například v rámci konkrétního žánru hledám lokace, postavy, témata, situace. Snažím se najít co nejvíc obyčejných, logických, smysluplných věcí, které mi automaticky přichází na mysl. Díky tomu záhy získám dost materiálu, ve kterém začnu vidět další krabičky. Například menší (typy ženských charakterů), nebo větší (typy příběhových schémat). Pak proces opakuji.

Celou dobu práce pak věřím, že mě zavede k něčemu zajímavému. Je to jednoduše víra v proces ověřená na pár projektech, nic víc, nic míň. Samozřejmě se mi stává, že se zaseknu, to si pak musím připomínat, že je třeba to ještě chvíli zkoušet a bude to dobré.

Pokud delší dobu nemůžu najít nějakou rozumnou krabičku, to je přesně čas na opuštění krabice a bezcílné toulání vesmírem nápadů. Většinou to znamená, že jdu dělat úplně něco jiného. Když se po čase vrátím, většinou začnu vidět nové souvislosti.

Jak práce v krabici, tak mimo ni, jsou důležité postupy, které jsou nejsilnější společně. Část je potřeba odpracovat, někdy je třeba toulat se neznámem. Představte si to, jako dvouválcový motor, kde táhne jeden válec, když druhý si jde pro jiskru.

Schválně, kolik slov jste měli v prvním testu a kolik v druhém? Napište mi do komentářů!




Související články:



6 Komentářů k „Umění přemýšlet v krabici”

  • Adso Píše:

    Na me test fungoval skvele. Vymyslel jsem sice o jeden predmet vic v prvnim pripade, ale bylo to tim, ze jsem okamzite zacal sledovat mapu „kovove naradi“.

    Co myslis tim “ zavede k něčemu zajímavému.“? Rozumim tomu tak, ze na zacatku vymyslis ty nejbeznejsi veci a postupne se jimi propracovavas pres mene bezne az k zajimavym napadum. Funguje to takhle, nebo jsem to pochopil spatne?

    Pardon za absenci diakritiky – anglicka klavesnice.

    • Matouš Ježek Píše:

      Přesně jak píšeš. Sbírání „obyčejného“ materiálu mi umožňuje asociativně dojít k dalším, ne tak zjevným možnostem. Někdy se mi zase překryjí zdánlivě nesouvisející věci v něco úplně nového.

  • Honza Píše:

    Jako designová pomůcka jsou rady v tomto článku hodnotné (a děkuji za ně!)

    Snad jen jednu technickou poznámku: když člověk jako já, s tendencí brát mnoho pobídek doslova, čte „Vymyslete za 10 vteřin, co nejvíce předmětů z kovu“, tak bych raději namísto „Vymyslete“ v té větě viděl „Vyjmenujte“ (to abych ve zmatení nezačal vymýšlet zbrusu nová udělátka a se nezasekl se u toho). Díky.

  • Warkis Píše:

    Velmi zajímavé.
    V prvním případě jsem z únavy vymyslel 3 kovové předměty (stojan, foukací harominka, nůž) a druhý test s hanbou na srdci raději přeskočil (to jsem ještě nevěděl, v čem spočívá princip myšlení v krabici).

    Každopádně by mě zajímalo, jak se taková věc dá využít v tvůrčí činnosti. Nemáš v rukávu nějaké konkrétní příklady ze svého života jako malou ukázku? Jak se dostaneš do krabice, když si sedneš před počítač a přemýšlíš na designem?

    V jiném případě: jak se zavřít do krabice, když někdo přemýšlí třeba nad námětem k povídce?

    Díky,
    Warkis.

    • Matouš Ježek Píše:

      Klíčový ze začátku je asi jeden mindset a tím je: přemýšlet nad tím, co chceš, a moc nepřemýšlet nad tím co nechceš.

      Pro příklad si vezměme třeba tu povídku. Často člověk začne a řekne si, ne to nebudu dělat, protože to už bylo tam, tohle je moc lacine, to by vymyslel kazdy… Od tohohle je imho potřeba se oprostit a jít spíš konstruktivní cestou.

      Co chci? Chci hororovou povídku. Co je to horor (krabička), horor je tma, napětí, někdo umře, sliz, tabu,…
      Fajn, někdo tam musí umřít, kdo to bude? (krabička) Malá holka, velký dřevorubec, zájezd ruských turistů? Třeba ale taky neumře nikdo a najednou už můžu pracovat na tomhle a mít -nevšední horor-. Když tu krabičku naplním a už mě nic nenapadá, tak zkusím něco vybrat.
      Takhle pokračuju, dokud se to dělá snadno a vybírám věci, co se mi líbí a co mě baví.
      Pak až se zaseknum, tak je čas na opačný mindset – co na tom nefunguje. Např. nemá to pointu. Fajn, jaké to může mít pointy (krabička)… Je to moc generické, ty postavy nejsou uvěřitelné, nedá se s nimi sžít – jaké dám těm postavám vlastnosti abych to naplnil (krabičky)…

      Tenhle proces pořád opakuji. Vymýšlím nové zajímavé věci a ty nejzajímavější hážu do hrnce. Když to člověk dělá poctivě, tak má za chvíli opravdu hromadu materiálu a pak se celý ten projekt posouvá ze světa nudných a laciných do světa jiných, propracovaných, zajímavých.

      Nazačátku člověk projde hromadou slepých uliček, ale po čase získáš cvik a budeš snadno vybírat ty potenciálně zajímavější cesty. Jen to chce trénink.

      Takže tak, dej pak vědět, jak to šlo.

Napsat komentář