Čer 30 2012

Skutečná romantika

Na základě filmů, knih, článků v médiích, reklam a obecného kulturního dědictví konstruujeme to, co považujeme za romantiku. Nosíme květiny, učíme se nacvičené postupy: jak se správně randí, co se má kdy a jak říkat, kdy je správné se poprvé dotknout a kdy je správné pozvat někoho k sobě domů. Všechno proto, abychom ze setkání vyždímali maximální zážitek a ten druhý na nás zítra ráno nezapomněl.

A přitom nám úplně uniká smysl toho, co je skutečná romantika.

Zaměřujeme se na činnosti a postupy, očekáváme, že druhý bude hrát podle kodexu, a máme strach z neúspěchu. Snažíme se všechno nachystat a nalinkovat a spoléháme na předem daný plán.

Přitom pocit romantiky a z něj vycházející zamilování stojí a padá na celé plejádě vjemů počínaje pohyby těla a mikro-pohyby obličeje, přes vůni a hlas, plynutí a gradaci samotného setkání až po doteky a chuť. Každá romantická schůzka je jako ohňostroj, který vyvěrá ze spontánnosti a namlouvací hry obou přítomných. Nedá se říct, kam povede.

Můžeme se ho pokusit svázat pravidly, ovládnout nachystanými triky a prvky a nakopnout drahým příslušenstvím. Něco ale precizně dirigovat nedokážeme: to kým jsme, jak se podvědomě chováme a jak si věříme.

Přijde mi mnohem lepší, než se snažit ovládnout každý aspekt romantické situace, naučit se ji brát jako práci s energií. Je to vlastně hra, ve které není žádné riziko. Dá se jen vyhrát.

Skutečná romantika mezi mužem a ženou podle mě tkví v přirozenosti, opravdovosti a polaritě mezi nimi. Oba si navzájem předávají energii, oba hrají, oba musí konat. Je to lítý boj. Vyhýbají se, tlačí na sebe, vyčkávají, vedou útoky, obrany a protiútoky a přitom je to vše tak úžasně krásné a něžně bezpečné.

Ať už je ona jako bezedná tůň, nebo jako hurikán, muž se nenechá stáhnout do hlubin ani zvednout do výše. Byť je on snílek nebo lovec, ona rozdmýchává jeho představy a ladně mu uniká.

Je to hra, je to činnost, je to zábava provokující lidskou osobnost, která rozpoutává divoké emoce. Přívalem nových zážitků otevíráme v sobě navzájem malá zákoutí v nekonečné hře na poznávání.

Kodex se snaží definovat, kdy máme zavolat, co máme kdy říkat a jaké znaky nám druhá strana bude vysílat. V prvé řadě se na to nedá spolehnout a druhé řadě je to hrozně nepřirozené.

Chci mít možnost ženě říct, že se mi líbí, plácnout po zadku, koukat na prsa a obejmout, protože můžu a nepřemýšlet u toho, jestli dělám správně nebo ne. Nenechte se mýlit, jsem plně připraven nést následky.

Když to náhodou nevyjde, nic není ztraceno. Muž musí být příště více mužem a žena musí být více ženou. Jen tak vyvolají patřičné napětí a dostatečně otevřou brány pro průchod všem vjemům, co mezi nimi plynou.

Podle mě vrcholem romantiky je vysoká míra naplnění, kdy si oba předávají takovou míru energie, až přestávají vnímat okolní svět. Jsou součástí -svého- epického příběhu.

Pravidla nás učí paušálně naplňovat vědomé potřeby a úspěšně odvádí pozornost od toho podstatného. Přitom se stačí jen pozorně dívat a objevit potřeby podvědomé, ty skutečné.

Romantická hra je způsob vyjádření, je to unikátní příběh a je to drsná realita. Manuál pomáhá, trénink zoceluje, ale na bojišti je člověk vždycky sám za sebe.




Související články:



Jeden komentář k „Skutečná romantika”

  • Honzíček Píše:

    „Skutečná romantika mezi mužem a ženou podle mě tkví v přirozenosti, opravdovosti a polaritě mezi nimi.“

    To jsou hezky zaobalená slovíčka. Jenže mi z nich stále není jasné, co vlastně ta romantika je. Dovolím si popsat situaci jinak:

    Jsem si vědom pudu reprodukčního, naplnění biologického imperativu a míry spokojenosti s partnerem dle kritérií evoluční selekce.
    Emocionální složka, intimita, je pak sjednocením dvou množin, kdy se každý z obou partnerů dá k dispozici tomu druhému, čímž se oba stanou úplnější, dvou-jediní /když vynecháme biologické procesy, pak z tohoto prožitku rozšíření svého vnitřního prostoru pramení euforické pocity/.
    Primární pečující osoba z dětství je nyní nahrazena rovnocenným partnerem. Toto s sebou také přináší líbivé pocity.
    A pak je tu složka sociální, kdy jedinec ví, že v reprodukční soutěži uspěl /akceptance, nikoliv deprivace a inferiorita/.

    Pravidla a podmínky v selekci partnera stále přítomny jsou. Obě pohlaví si pouze více cení těch potencionálních partnerů, kteří tato pravidla znají intuitivně, v obecné rovině /formalizovaná pravidla z TV kultury apod. mohou být jen nepřesnými, konkretizovanými klony pravidel implicitních, pramenících z animální podstaty člověka/.

Napsat komentář