Dub 1 2012

Silnější realita vyhrává

Ve světě myšlenek neexistuje žádná objektivní realita. Každý den svádí miliardy idejí boj o vlastní existenci. V každé jedné konverzaci spolu soupeří různé reality, různé pohledy na svět. Některé přežijí a jiné umírají. Prosazujeme si svou a zároveň se měníme. Neexistuje žádná objektivní popsatelná pravda. A skutečnou výhodu má ten, kdo tento princip chápe a umí s ním nakládat.

S principem vytvoření a udržování pevné reality pracuje každé náboženství, každá ideologie nebo kultura a třeba i státní nebo firemní systémy. Skutečným rozhraním mezi „realitou“ a člověkem jsou media, která svou realitu jednosměrně projektují, ale hlavně pak interakce mezi lidmi samotnými.

Celou velkou ideologii snadno změnit nemůžeme, a proto se dnes zaměřím na každodenní interakce mezi lidmi, kde skutečně můžeme sami ovlivnit opravdu hodně.

Ten, kdo má silnější a neochvějnější realitu, ten definuje pravidla a rámec konverzace a ten má také větší šanci situaci vyhrát.

Například, když se dva manželé hádají: Ona: „Já toho pro rodinu dělám daleko víc než ty.“  - tím definuje, že se měří rodina, ne domácnost, ne budoucnost, ne finance, řeší se rodina. On: „Já vydělávám, abychom měli, co jíst.“ – snaží se to stáhnout na finance, protože tam má navrch. Ona: „Ale děti tě vidí jen jednou týdně a na oslavě mojí matky jsi taky nebyl.“ – jsme zpátky u rodiny, peníze tu nehrají roli, čas ano. On: „Náhodou jsme před týdnem byli celý víkend na Šumavě.“ – přistoupil na hru o čas. Ona: „No to si děláš legraci, já s nimi jsem odrána do večera. Taky by ses jim měl trochu věnovat…“ – úspěšně donavigovala diskusi na hřiště, kde je jasným vítězem!

Úplně stejně to funguje v akademických diskusích, politice, byznysu nebo diskusích o kreativních projektech. Co s tím?

První věc, kterou můžeme udělat je naučit se osvobodit od tlaků jiných realit. Všechna ta pravidla v diskusi existují jen abstraktně. Nedá se na ně šáhnout, lze na ně jen přistoupit nebo ne. Muž v příkladu přistoupil na kriteria diskuse, která stanovila jeho žena. Rozhodl se tím vstoupit do její reality a akceptovat ji. Tím na něj začala mít účinek, což se ho samozřejmě osobně dotklo.

Kdyby ale místo „Náhodou jsme byli celý víkend byli na Šumavě.“ řekl: „Ty dětem věnuješ čas, já finance, tak to máme rozdělené.“ najednou se vyhne její realitě a obratně ji zabalí do širšího kontextu. Útok jej mine a on nadefinuje novou realitu dokonce i bez toho, aby na svou ženu jakkoliv zaútočil.

Tím se dostáváme k druhému a třetímu kroku: dostat realitu pod kontrolu a využít ji konstruktivně.

V konfliktu jako je ten z příkladu máme v zásadě dvě možnosti. Vytvořit jinou realitu, ve které můžeme vyhrát „No to je dobrý, takže ty chceš říct, že bys byla spokojená v panelákovém bytě s polovičním šatníkem a botníkem? To bys mě rozesmála.“ anebo akceptovat připomínku, nenechat se jí nijak ranit a převést to do širšího kontextu, kde je to problém obou „Víš, že bych rád byl víc s vámi, ale všechno nezvládám, je to vždycky něco za něco…“. Díky tomu manžel posunul diskusi na vyšší úroveň, kde to není chyba jednoho, ale společná situace, kterou musí oba společně vyřešit. Převzal tím kontrolu a využil ji k něčemu konstruktivnímu. Teď se totiž mohou začít bavit, co se s tím dá dělat.

Bohužel se většina lidí obvykle snaží vyhrát a někteří jsou v tom skutečně dobří. Když nás totiž nasají do své reality a tu využijí ve svůj prospěch, jedná se o manipulaci. Osobně manipulaci vnímám stejně negativně, jako osobní napadení a v žádném případě to nerespektuji. (Pro představu o manipulaci může posloužit například kniha Zakázaná rétorika od Glorie Beck.)

Klíčové mi přijde umět takové napadení poznat, odhalit, vyhnout se mu, převzít pod kontrolu a pak s tím smysluplně naložit. Je to v zásadě způsob sebeobrany a bojového umění, jen v abstraktním světě idejí.

Pokud je práce s realitou forma bojového umění, tak se dá trénovat, posilovat a zlepšovat. Pozorováním a zkoumáním jsem došel na tři kriteria, jak se dá realita posilovat.

Všechny vycházejí z principu, že sílu naší reality v konečném důsledku hodnotí jiní lidé, než jsme my sami. My jim ji nabízíme a oni ji buď přijmou, nebo ne (i když se většina z nich rozhoduje spíše podvědomě než vědomě).

Takže zaprvé je to sebedůvěra. Čím víc věříme tomu, co říkáme, tím víc nás podporuje naše podvědomí a v souvislosti s tím i naše nonverbální komunikace. Silnější realita ale zdaleka neznamená jen tvrdohlavý, hlasitý a skálopevný názor, kdo si skutečně věří, nepotřebuje křičet. Když lidé vidí někoho, kdo skutečně věří tomu, co říká, podvědomě tomu chtějí věřit taky.

Druhým aspektem je vnitřní konzistence toho, co říkáme. Pokud máme s něčím horu zkušeností, můžeme mít odpověď na takřka libovolnou otázku. Jen tak nás něco nerozhodí a vždycky máme v rukávu tunu pádných argumentů. Lidé docela dají na to, když věci dávají vnitřní smysl.

A třetím bodem je užitečnost. Je to, v co věříme nějak užitečné pro lidi kolem? Bude jim to vůbec stát za to poslouchat? Co je pro ně ta přidaná hodnota? Pokud někdo hlásá sice silnou myšlenku, ale užitečnou jen pro něj, nikdo nebude poslouchat.

Tyto tři složky nám dávají skutečně velkou moc v tom, jak nakládáme s lidmi. Silná realita je jako magnet, protože velká část lidí nechce budovat vlastní, ale je pro ně pohodlné vpadnout do nějaké již funkční.

Na základě toho, co jsem výše popsal, bych ještě chtěl vysvětlit, proč mi přijde manipulace (kromě toho, že ji považuji za násilný útok) jako velmi neefektivní způsob nakládání s lidmi.

V prvé řadě při manipulaci nevěříme tomu, co skutečně říkáme, což podkopává naši sebedůvěru. Manipulace jako taková z principu obsahuje díry ve vnitřní konzistenci, o kterých navíc víme a snažíme se je zakrýt. Víme, že se lidem snažíme vnutit něco, co pro ně není užitečné, což je sám o sobě velmi negativní mindset. Aby toho nebylo málo, my sami musíme udržovat realitu, která nedává smysl, což stojí spoustu energie navíc.

Mikrovýrazy a podvědomé pohyby navíc vždycky hrají proti nám. (Více v knize Daniela Golemana: Social Inteligence, nebo v seriálu Anatomie lži) Lidé toto všechno vnímají a musíme se strašně snažit, aby neprohlédli celé to divadlo. Čímž pálíme energii a náš vlastní potenciál, který bychom jinak mohli využít na něco smysluplného.

Naše reálné záměry dřív nebo později vylezou stejně na povrch nebo nás minimálně velmi omezí v tom, co děláme. Proto nemá smysl je nijak skrývat.

Co si myslím, že má smysl, je pracovat na našich záměrech tak, abychom jim mohli víc věřit, dávaly větší smysl a byly užitečnější.

Když to celé shrnu, myslím si, že se vyplatí dělat jen to, čemu věříme, abychom se za to nikdy nemuseli stydět. Je dlouhodobě výhodnější pracovat na konstruktivním záměru, než se snažit manipulovat lidmi kolem.




Související články:



2 Komentářů k „Silnější realita vyhrává”

  • Honzíček Píše:

    A teď, ve které populární knize jsi tyto poznatky vyčetl?

    Je to srozumitelně napsané a také ekologicky validní /prakticky použitelné/ … ale naivní. Jakmile se totiž změní hodnotová orientace ve společnosti /vývojem, změnou geografického ohniska/, resp. jakmile dojde na konfrontaci s atypickým individuem, ztrácí koncept realit svůj efekt i věrohodnost.

    • Matouš Ježek Píše:

      Přesně a proto je vhodné stavět realitu na trvalejších principech (každý člověk většinou něco chce) než na těch pomíjivých (na téhle párty jsem nejlépe oblečený).

      Neexistuje žádná ultimátní realita, která vyhrává vždycky, takže v atypických případech může snadno spadnout. Záleží proto dost na čem stojí a jak je ukotvená, ale to je téma na další článek.

Napsat komentář