Bře 18 2012

Od strachu až k laskavosti

Přemýšlel jsem nad tím, jak lépe zvládat všechny těžké situace a jak být milejší a laskavější k lidem kolem mě. Přišel jsem na to, že prakticky všechno mé negativní chování vychází ze strachu.

 

V tomto článku půjdeme ke zdroji a zkusíme najít způsob, jak se s tím vypořádat.

Ve filmu Donnie Darko hlavní hrdina polemizuje s učitelkou, která mu tvrdí, že všechny negativní projevy jsou odrazy strachu a všechny pozitivní projevy odrazy lásky. Souhlasím s Donniem, že nic se nedá zredukovat na prostě dobré nebo prostě špatné. Jednoduše na to neexistuje žádné obecně platné měřítko (i když se o to tuhle a támhle někdo snaží – hezké shrnutí poskytuje Tomáš Sedláček v knize Ekonomie dobra a zla).
Každopádně pohled, že strach nám brání v tom být otevřenými a tvůrčími lidmi, mi dává smysl.

Osobně si celý ten koncept představuji takhle. Člověk má dvě části mozku. Jednu myslící lidskou (logika, víra, abstrakce, dlouhodobé plánování) a jednu pudovou zvířecí (instinkty, reakce, přítomnost). Když nás přepadne strach, naše reakce převezme zvířecí část mozku, která briskně rozhodne mezi dvěma variantami: bojuj, nebo uteč.

V sociálním prostředí našeho lidského světa se to pak projevuje následovně: Pokud mozek přepne na boj, člověk se začne chovat agresivně (arogantně) nebo defenzivně (zuřivě si brání svou lidskou malost). Zvolí-li útěk, začne se osoba omlouvat (podřizovat) nebo litovat (dělá ze sebe oběť). Všechny tyto vlastnosti považuji za slabiny a všechny pramení ze strachu.

Model celebrity, která se chová arogantně, známe asi všichni. Z čeho má takový člověk strach? Že najednou nebude dost dobrý a přijde o jediné, co má, že znehodnotí svou „značku“, díky které má peníze, uznání, přátele. Bojí se, že tím vše ztratí.

Proč se někteří lidé chovají zle ke svým partnerům? Ze strachu, že je ztratí, ať už proto, že je opravdu milují, nebo proto, že onen partner pro ně znamená určitý sociální status. Z obavy, že nejsou dost dobří a potřebují si dokazovat svou nadvládu.

Proč lidé v práci tak hrozně brání svoje nápady? Protože na nich zakládají svou pracovní identitu. Pokud jsou nápady špatné, oni jsou špatní.

Tohle všechno je strach plynoucí ze ztráty ega – identity, kterou jsme si vybudovali pro kontakt s vnějším světem. Ve skutečnosti je ego jen maska, jíž někdy nevědomky zaměňujeme za naši skutečnou osobnost.

Když má člověk tento sice skutečný, ale zároveň nepotřebný strach, pomůže mu polknout svoje ego a přestat o něj bojovat. Lidé se často bojí ustoupit, protože to považují za slabinu. Ego je to co má strach, že bude pokořené, zamazané a zbytečné. Proto potřebuje všem kolem dokazovat, že existuje.

Poslouchat strach má skutečně smysl, jen když jde o zdraví nebo život. Všechno ostatní je jen hra, kde je potřeba hodnotit rizika, ne se řídit instinktivním strachem.

Občas se sám chovám hloupě a tak pak zpětně zkoumám, proč jsem se tak choval a většinou jsem schopen celou tu scénu zredukovat na nějaký konkrétní strach. Jakmile ten strach pojmenuju, dokážu mu čelit. Možná ne hned, ale dřív nebo později podlehne!

Zjistil jsem, že v prostředí, kde se cítím příjemně a bezpečně je pro mě mnohem snazší poslouchat jiné lidi, chápat, to co říkají a být k nim příjemný. Naopak v prostředí, kde existují ať už umělé nebo přirozeně vyvolané tlaky můžu být dost nepříjemný, jízlivý a defenzivní.

Pro mě je ideálem mít koule na to, abych si mohl být jistý, že při napadení uchráním sebe a své blízké, případně hodnoty, které jsem vybudoval. Ale zároveň v období klidu a míru v libovolném prostředí budu moct být příjemný a laskavý.

Vše, co jsem měl možnost zažít nasvědčuje tomu, že klíčem k laskavému a svobodnému chování je podle mě odbourání strachu. Ale jak? Jak odbourat strach?

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že strach je jen informace. Mnohdy velmi užitečná, ale stále jen informace. Můžeme s ní naložit rozumně (vyhnout se opravdu reálnému nebezpečí) nebo ji vyignorovat (v případě neopodstatněného strachu). Kolikrát si stačí představit, co nejhoršího by se nám mohlo stát, a zjistíme, že případný zisk za zkoušku stojí.

Nevyhnutelný je pak trénink, kterým člověk získává spoustu referenčních bodů, díky nimž si zvedá sebevědomí. To je ale jen půlka cesty. Sebevědomí je jen vlastnost ega – ve skutečnosti to znamená, jak věříme své masce.

Ale my musíme jít ještě hloub, ano, ještě hloub až k sebeuvědomění. Ego je to, co se bojí. To skutečné, přirozené, opravdové já se nemá čeho bát, protože je tím, čím je. Dan Millman v knize Cesta pokojného bojovníka (natočili podle toho i film) píše, že skutečná síla není v neporazitelnosti (která je nedosažitelná), ale v uvědomění si své naprosté zranitelnosti. A tam, tam není žádný strach, jen radost ze života a laskavost.

Celé si to představuju jako bublinu. Rozpažte, jako byste chtěli někoho obejmout a pořádně se nadechněte. Tohle je pocit, kdy máte velkou bublinu – hluboké sebeuvědomění. Teď vydechněte, nahrbte se a dejte si pěsti k bradě, jakoby vás chtěl někdo praštit. To máte malou bublinu – strach.

Když nějaká obtíž dolehne na bedra člověka s velkou bublinou, ten ztěžka vydechne a prohne se pod ní. Pak se ale znova nadechne a rozpřáhne ruce. Zasáhne-li totéž člověka s malou bublinou, vyrazí si zuby.

Člověk s rozpaženýma rukama dokáže přehrabovat problémy v klidu, plnými hrstmi a s úsměvem s nimi nakládat. Člověku, jenž si kryje bradu, nezbude než bušit kolem sebe nebo se vzdát.

Když nemáme prostor, jednáme zkratkovitě. Proto bojujme za velké bubliny!




Související články:



7 Komentářů k „Od strachu až k laskavosti”

  • Pavel Píše:

    Můj nový oblíbený článek.

  • Manik Píše:

    Stali se mi „rychle“ po sobě dvě události: Diskuse na stejné téma v bezpečném a nebezpečném prostředí. Plně souhlasím s první půlkou článku o obraně svého ega a o strachu.

    S tou druhou, jak se s tím vypořádat, nevím, něco mi tam nesedí. Buď to bude moje zkušenost, která patří pod jiné téma nebo to nechápu nebo jen nesouhlasím (může to být cokoliv).
    Uvědomění si své zranitelnosti je dobrá věc, ale já nechci být zranitelný a už vůbec ne zraněný, proto se bráním svým egem. Tak se tedy rozpažím a ne … ne, tudy ne, mám odhalenou hruď a když po mě ten člověk hodí velkou rychlostí míč, tak ho nechytnu a nehodím ho zpátky. Prostě mě zasáhne do hrudi a on vyhrál, vybil mě.
    Problém bude imho v chápání (v tomto případě) diskuse* jako zápasu, ne jako společné tvorby (což jsou diskuse v bezpečném prostředí). To má co dělat buď s názorovým vymezením, anebo (a to nejspíš) předsudky – k člověku, který už se nějak profiloval, přistupuji jinak, používám jiná slova, jiný postoj. Typicky „je to idiot, nebudu se s ním bavit“ nebo „je to idiot, vím, že jsou mé argumenty měkké (protože mám otevřené myšlení a dokážu si je sám sobě vyvracet), ale budu je vydávat za tvrdé.“
    Imho se na to musí jinak než otevřením náruče, druhá strana do ní spíš kopne. Jen nevím jak, možná bych začal někde u vymezení pravidel hry, u zahození předsudků, u stanovení cílů, čeho se vlastně snažíme ve vzájemné interakci dosáhnout. Není to jednoduchá věc a nemám ponětí z kterého konce začít (natož jak). Možná mluvím z cesty.

    Fun fact: Líbí se mi, že jsi s Godrikem nezávisle na sobě přišel na stejný pojem bezpečné prostředí.


    *používám příklad diskuse, protože diskuse jsou pro mne to zajímavé, ale může to fungovat stejně tak v čemkoliv jiném

    • Matouš Ježek Píše:

      Ha, zajímavý pohled! Pokusím se víc vysvětlit, jak to vidím. Osobně si myslím, že to, jestli je prostředí bezpečné, nebo nebezpečné je relativní. Z individuálního pohledu tedy my sami rozhodujeme, jestli dané situaci dáme zelenou, nebo červenou nálepku.
      Rozpažení rukou je pak metafora na velikost/hloubku sebeuvědomění. Čím více si člověk uvědomuje, kde je, kdo je a jaká je skutečná hodnota předmětu diskuse, tím méně mu záleží na výsledku, tím menší má potřebu vyhrát a tím více může se situací nakládat racionálně.

      Příklad diskuse: Bavíme se o politice, jeden z nás má jasně ohraničený neochvějný a vydefinovaný světonázor (ego), druhému přijde zajímavé se o tom bavit, protože je to dobrá zkušenost. Takže zatímco jeden se cítí napaden a má potřebu se bránit, druhému vlastně nejde o to kdo má vlastně pravdu, protože to je skutečně šumák. Zatímco, jeden brání své ego (vyvolává emoce), druhý může v klidu sedět a zkoumat, proč to ten člověk tak řeší, co je vlastně cílem té diskuse, co nám to přináší (přehrabuje se v tom velkými máchnutími). Příklad s míčem a kopnutím tu neplatí, protože útoky prvního existují v jiné dimenzi než existence toho druhého diskutéra. Jeden řekne: Jak kua můžeš říct, že… a druhý na to: můžu, šak o nic nejde. Takže člověk nemůže být zraněn (v diskusi) pokud to sám nedovolí.
      Když jsou pak oba v defense modu a začnou se chovat agresivně, tak pak bojují ve stejné realitě/dimenzi, což konflikt eskaluje tak,že si za chvíli rvou vlasy.

      Příklad z reálného konfliktu: Přijde borec v baru a nadává, že mu děláš do holky. Dělá ramena a chce se rvát. Všechny pěsti existují ve stejné realitě, takže se nedá použít ten trik popsaný výše. Ale pokud má člověk malou bublinu, okamžitě se začne krýt a přemýšlet nad tím, které všechny orgány si chránit. Když ale už má za sebou trenink bojového umění a má zkušenost s rvačkou, tak ví, že jednu až dvě rány vydrží, takže nevěnuje celou pozornost tomu, jak si chránit břicho a obličej. Díky tomu mu zbude dost času na to, aby hledal prostor, užitečnou hranu stolu a neohrozil při tom tu kočku.

      Když to shrnu, jde primárně o to, jak vysoké jsou sázky a jak má člověk natrénováno. Výši/důležitost sázek v drtivé většině určuje ego (takže se to dá vědomě ovlivňovat) a trénink prohlubuje víru v sebe sama (takže se to dá taky ovlivňovat). Tím se vracím k tomu, že nebezpečnost daného prostředí je ve většině případů relativní a my to můžeme ovlivnit i krátkodobě i dlouhodobě.

      To pro to můžeme udělat my, samozřejmě z politicko-sociálního hlediska, by asi pomohlo, kdyby obecně prostředí bývala otevřenější, protože je to řekl bych konstruktivnější.

      • Adso Píše:

        Narážím občas na situaci, kdy se přistihnu při tom, že podporuju názor, se kterým vlastně nesouhlasím, ale přiznávám mu šanci, že by mohl být pravdivý. Stává se mi to typicky v případě, že diskutuju s někým, kdo sice má stejný názor jako já, ale zároveň tvrdí, že je to jediný možný a správný. Mě to pak provokuje k tomu zastávat se těch opačných, krásně to vystihuje ten profláknutý citát od Voltaira: S vašimi názory nesouhlasím, ale do smrti budu hájit vaše právo je říkat.
        Chtěl bych se Tě zeptat, jestli už jsi definoval nějaké postupy, jak vést diskuzi ke konstruktivními směru a jak efektivně oslabit právě tu pozici bránícího se ega.

        • Matouš Ježek Píše:

          Asi nedokážu na fleku zadefinovat konstruktivní diskusi. Ale řekl bych, že klíčem je cíl, mindset a proces.

          Cíl by měl být nějakým způsobem společný. Například: Chceme mít skvělý projekt (neva že je vágní, ale už se s tím dá pracovat). Ve chvíli, kdy cíle diskutujících jsou zaměřené na různé věci, bývá to problém např: Chci dokázat všem, že na to mám; Chci v diskusi pošpinit tohoto člověka abych příště měl jeho místo; Chci za kazdou cenu prosadit tento názor.

          Mindset s tím úzce souvisí. Pokud mám mindset: Všichni, co jsou tady, mají co říct a chci je poslouchat; je ve výsledku diskuse mnohem konstruktivnější než: Co to zase se mnou tady sedí za nazdárky.

          No a proces určuje strukturu celé diskuse. Dává jí jasný směr a smysl. Dělí sezení na Brainstorm, řešení problémů, stanovování majáků a výzev apod. Procesy jsou různé, ale v konstruktivní diskusi by nějaký asi měl být.

          A jak o tom tak píšu, napadá mě, že jádrem konstruktivní diskuse je konflikt. Ale ne takový, který řídí emoce, ale takový, kde si lidi navzájem věří a nezdráhají se přímo konfrontovat různé názory.

          Takže čtvrtým aspektem je řekl bych důvěra v zúčastněné a v projekt.

  • Adso Píše:

    Nejsem si zcela jistý, jestli úplně souhlasím s Tvým postojem, ve spoustě věcí se asi shodneme, ale je pár drobností, které mi na článku nesedí, ale je pro mě těžké je uchopit. Zkusím tedy jenom napsat, co si o tématu myslím a snad to nějak vyplyne.
    Líbí se mi přirovnání strachu k bolesti, myslím, že to je velice užitečná paralela. Já strach považuju za velice přínosnou emoci, protože stejně jako bolest nám říká, že něco není v pořádku. Že jsme udělali něco špatně, že je v sázce víc, než by být mělo. Když mě začne bolet koleno, tělo mi dává informaci, že je s ním něco špatně. Ve chvíli, kdy zjistím, co a proč a udělám kroky k nápravě, pak teprve mohu bolest ignorovat. Stejně tak je tomu podle mě se strachem. Přesně jak píšeš, je potřeba pochopit, proč se člověk bojí a změnit nějak situaci. Strach se podle mě nedá vyhodnotit jako „neopodstatněný“ a zapomenout, to mi spíš připadá jako sebeklam. Správnou cestou se mi zdá být vzít si šance , uvědomit si, co je ve hře a pokud mě stále „děsí“ možné následky prohry, vůbec se do toho nepouštět. Příklad: vyjdu večer z hospody a zjistím, že se bojím jít sám ve tmě domů pochynou čtvrtí. Mávnout nad tím rovnou rukou a říct si „to je přece blbost“ je ve srovnání s tím na chvíli se zastavit, promyslet si, co ve mě konkrétně vzbudilo strach a vyhodnotit, jestli to je dostatečně oprávněné je podle mě kvalitativně jinde.
    Podle mě je důležité strach nikdy neignorovat. Když se člověk nad situací pořádně zamyslí a vybere řešení, tak pak už nemá proč se bát. To ale není to samé jako na strach jen tak zapomenout.

Napsat komentář