Dub 14 2012

O zhoubnosti očekávání

Zaručeným receptem na to, jak být nešťastný, je mít vysoká očekávání, ideálně pak maximálně závislá na jiných lidech.

Jen si to představte, jak často máme jasnou představu, jak by měly věci vypadat, ale její realizaci očekáváme od ostatních. Máme nároky na naše přátele, partnery, rodinu. Očekáváme, že pro nás udělají tohle a tamto nebo že naopak v žádném případě neudělají támhle to.

A když se naše představy nenaplní, pak se za to sami litujeme, jak jsme se v nich zklamali. Nebo ještě lépe, potrestáme je za to, že se nechovali tak, jak my jsme očekávali.

Čekáme dokonce, že ti potrestaní si to uvědomí a začnou s tím něco dělat, protože my jsme pro ně tak strašně důležití, že by se pro nás měli obětovat. Protože my máme vztah!

Klademe na lidi závazky bez toho, abychom se s nimi dohodli. Pod záštitou přátelství, partnerství nebo příslušnosti je tlučeme na základě stanovených dogmat. Proč? Protože my jsme v právu, my máme právo očekávat od ostatních, aby se chovali tak, jak nám vyhovuje. I když je to mnohdy proti jejich přirozenosti.

Očekávání je negativní mindset. Z očekávání nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Pokud někdo splní to, co od něj čekáme, pak je všechno v pořádku, v normě, v nule. Ale běda, jestli ten někdo nevyplní naše představy. To je pak zle a zaslouží si dočasné zavržení a trest. Bude zapsán do knihy křivd, jež slouží jako základ, když dojdou jiná témata. Vždyť je to tak zjevné, jak se má člověk chovat. Je to ve filmech, v Bibli, v časopisech… takhle se to prostě dělá!

Čím větší máme očekávání, tím hůř je mohou ostatní plnit. Tím víc si jich přestáváme vážit a tím víc je trestáme. Dostáváme se na spirálu smrti, která vede až k naprostému osamocení.

Navrhuji. Vybrat si k sobě ty správné lidi a pak mít radost z toho, co udělají hezkého. Respektovat jejich potřeby a nic od nich neočekávat. Všechno, co přijde, brát tak jak je. Zároveň si bránit vlastní potřeby, dělat hezké věci, zapomenout na oběti, spálit knihu křivd a ignorovat nesmyslné tresty.

Neřídit se na základě očekávání, ale zkušenosti s daným člověkem. Počítat s tím, že každý dělá, co umí a je, jaký je. Naše volba pak je na tom, s jakými lidmi chceme být a s jakými nikoliv.

Představte si jen na chvíli opačný princip. Dva lidé spolu žijí a všechno obyčejné a lidské berou jako normu, standard, nulu. Ale když jeden z nich udělá něco navíc, má z toho druhý radost a třeba udělá také něco hezkého. A to vše se zapisuje do knihy krásných chvil, která slouží jako inspirace pro budoucnost. Protože je přece zjevné, že každý dělá, co umí a ne vždy má všechno pod kontrolou. Takoví lidé budou pak šťastní.




Související články:



4 Komentářů k „O zhoubnosti očekávání”

  • PF Píše:

    Lidé jsou v zajetí iluzí. Každou iluzi jde prohlédnout, ale většině se to nikdy nepodaří. Prohlédnout nestačí – aby to k něčemu bylo, musí následovat i změny v myšlení a jednání.
    Každá změna stojí hodně úsilí (energie), takže jen málokdo změní svůj postoj, například mentalitu očekávání v přijetí.
    Myslet jinak znamená pustit se stávajícího modelu (což může být děsivé, když se nemáte najednou o co opřít) a vytvořit model nový (ještě děsivější: „stádo“ má totiž zpravidla představy úplně jiné a vy se zrazujete pochybnostmi typu: „Jenže mít očekávání je standard – všichni to dělají. Když nebudu jako ostatní, budu za blázna.“).
    Vtip je v tom, že model „stáda“ může být založený jenom na prostém napodobování (může mít memetickou povahu). Kdežto váš nový model, může vycházet z detailního prozkoumání reálných interakcí. Nemusíte jenom napodobovat druhé – můžete zapojit cit a rozum.

    • Matouš Ježek Píše:

      Bylo by super, kdyby se nám tu podařily shrnout konkrétní kroky, jak z onoho prohlédnutí přejít ke změně. Souhlasím, že není snadné tohle celé uvést do praxe. Proto se ptám: Jaké konkrétní kroky můžeme podniknout, abychom tu změnu udělali. Dají se použít některé poznatky z tohoto článku?

      • PF Píše:

        Napadá mě například tento postup (jeden z mnoha):

        1) debordelizace
        Změny se musí především umožnit – vytvořit pro ně prostor. Ten je dobré průběžně udržovat, protože k nám neustále přichází tisíce nových podnětů, takže je snadné noosféru (myšlenkový prostor) rychle zaneřádit. Potřebujeme mít možnost přenášet soustředěnost tam kam je potřeba a sice dlouhodobě.

        2) uvědomění
        Aby bylo možné něco změnit, musí to či ono nejprve „docvaknout“. K tomu stačí přinejmenším pročítat články nebo knihy na dané téma. Záblesky prozření na sebe nedají dlouho čekat.

        3) budování návyku
        Změny nastávají díky „předrátování“ neuronových spojů. Čím více vzruchů zachytíte/zpracujete/vyvoláte, tím silnější budou spoje. Tyto změny musí být dostatečně opodstatněné a vytvářené zvolna a delší dobu.

        4) průběžné vyhodnocování
        Zpětná vazba je důležitá k tomu, abychom se zbytečně nezaběhli příliš daleko od smysluplného snažení. Smysluplnost si každý vyhraničuje sám, ale v podstatě se lze shodnout na tvrzení, že smysluplné je to, co nám pomáhá k plnohodnotnému životu. Je dobré vědět, čeho chci vlastně dosáhnout.

        ————-

        Chybí-li například uvědomění, bude chybět i motivace. Je-li v hlavě zmatek (bordel z přeinformovanosti), bude problém udržet soustředěnost na vytváření návyku. Nedochází-li k vyhodnocování postupu (srovnávám kde jsem byl a kde jsem teď s tím, kam se chci dostat), snadno se zaběhnu do slepé uličky.

Napsat komentář