Dub 8 2012

O výpravě do divočiny

Dnes vám přináším zkušenost z nejtěžší výpravy, kterou jsem ve svém životě podnikl.

Odkryl jsem věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, šáhl si rekordně hluboko, prošel rapidní vnitřní transformací, abych nakonec zjistil, že tohle všechno je jen začátek, začátek něčeho úžasného.

Už si nevzpomínám, kdy přesně byl ten moment, ale vím, že jsem se rozhodl, že chci být opravdu dobrý ve vyprávění příběhů. Zkoumal jsem, v čem se liší dobrá a špatná díla a hledal jsem, jak se přiblížit těm dobrým.

Došel jsem k závěru, že největší vliv má osobnost tvůrce, ať už dělá cokoliv. Samozřejmě, že záleží na dovednostech, pracovitosti, zdrojích a tak vůbec, ale osobnost a zkušenosti jsou to, co se počítá.

Přemýšlel jsem tedy nad tím, jak rozvíjet sebe jako člověka, jak posunout své hranice a jak se dostat z krabice všedních nápadů a přijít s něčím velkým, unikátním a novým. Zjistil jsem, že abych mohl dělat skutečně přirozené, z člověka vycházející umění, musím pracovat sám na sobě ve všech možných směrech. Protože jen tak můžu přijít s unikátním a hodnotným pohledem. Potřeboval jsem se za každou cenu dostat mimo mříž cest a myšlenek, ve které všichni žijí a přemýšlejí.

Četl jsem knihy (např: Creativity) a díval se na filmy (např: Stalker) a všechno se to začalo pomalu spojovat. Až jednoho dne jsem si to uměl představit. Lidé už dnes žijí takřka všichni ve městech, ta jsou poznaná, pravidelná a svým způsobem umělá. Ale tam venku za hradbami leží rozlehlá divočina, nebezpečná, dravá a opravdová.

Došlo mi, že naše společnost je jako historické město – se svými rovnými ulicemi, křižovatkami, patry a náměstími. Existují tam člověkem ustanovená pravidla, která nikdo moc nerozporuje a všichni podle nich a v rámci nich pohodlně žijí. Celé město je obehnáno hradbami, díky nimž je uvnitř bezpečno.

Hradby jsou velká bariéra, většina občanů města nikdy nepřekročila práh mimo ně. Venku totiž číhá velké nebezpečí z vnitřní prázdnoty.

My se ale nemusíme bát, město nám poskytuje kulturní štít. Chrání nás před námi samými, poskytuje strukturu našim životům. Naše kultura nám definuje, jak má vypadat správný život, strukturuje nám čas na jednotlivé události a činnosti. Poskytuje hromadu témat, kterými můžeme zaměstnat svou mysl.

Najednou mi ale to všechno přišlo strašně falešné, umělé a neopravdové. Cítil jsem, že to pravé umění je tam venku, že největší neobjevené poklady jsou ukryty v divočině. A neměl jsem jinou možnost, než se tam vydat.

Následoval vodopád změn, které jsem prostě musel udělat, abych prošel branou ven. Začal jsem jeden po druhém popírat systémy, programy, pravidla a dogmata společnosti. Nejdříve o tom, jak žijeme a pak i jak přemýšlíme. Přečetl jsem něco málo od Faucaulta,
Lao-c’ a knihu Bdělost od Anthony de Mella.

Hlavním cílem bylo zbavit se všech omezení, které na mě kultura za můj život nakladla a brzdí mě v probuzení skutečné vnitřní tvořivosti.

Zjistil jsem, že historii píší vítězové a že objektivní realita současnosti neexistuje. Narazil jsem na to, jak je člověk snadno ovlivnitelný reklamou, prostředím a lidmi, se kterými přichází do styku. Vyzkoušel jsem si, jak pouhá změna pohledu mění všechno a jak jedna myšlenka holograficky plodí další myšlenku. Zdrcující bylo pochopení, že se nelze úplně spolehnout pořádně na své emoce natož racionální úsudek.

Vrstvu po vrstvě, program po programu, systém po systému, jsem se začal zbavovat toho, co považujeme za samozřejmé a přitom nás to svazuje. A dělal jsem to tak dlouho a tak důkladně, až mi nezbylo nic.

Pak už nebyla cesta zpátky, všechno tak nějak najedno přestávalo dávat smysl. Najednou jsem byl tam. V tom velkém děsivém lese, kde neplatí městské zákony a kde žije nespočet démonů, kteří vás chtějí roztrhat. Následoval absolutní chaos, tisíce otázek, entropie, strach a prázdnota.

Máš, cos chtěl, říkal jsem si. Plaval jsem v té temnotě a neměl jsem se naprosto čeho chytit. To je ono? ptal jsem se sám sebe. Všude kolem nekonečný vesmír, v němž jeden malý život malého člověka nemá pražádný smysl.

Bylo to absolutní dno? Nemám tušení, ale byl to velmi hluboký a velmi nepříjemný pocit…

Počkat, takhle to nechci, takhle je to špatně. Pro tohle jsem sem nepřišel. – Ale ano, to je ono, cos čekal? – Tohle je čistý nihilismus, zbytečný a k ničemu. – No jo, ale ono skutečně na ničem nezáleží. – Bullshit! Možná nezáleží, ale takhle žít nechci. Já rozhodnu, na čem záleží.

Poprvé v životě opravdu rozhodnu, na čem skutečně záleží.

Chci snít své sny, ne ty cizí, rozsvítil jsem první maják. Chci se učit a rozvíjet, rozzářilo se druhé světlo v dálce. Chci dělat to, co mě baví. A jsem zdravý, takže to ustojím.

Majáky se kolem mě začaly rozsvěcet jeden po druhém. Neměl jsem ani páru, jak jsou daleko a jak se k nim dostat, ale už jsem aspoň viděl pěšiny a na pár prvních kroků dopředu. Na ty cesty před sebe jsem rozhodil výzvy stejně, jako jsem to dělal při všech dřívějších kreativních úkolech. Jen teď je mým novým projektem život samotný. Díky tomu, jsem dokázal dostat myšlenky opět pod kontrolu. Zboural jsem jeden systém, abych mohl vybudovat nový. A pak jsem měl chvíli čas ten nový svět pozorovat.

Tam venku v divočině, tam není čas, ani minulost, ani budoucnost, jen přítomnost. Nejsou tam slova, protože ta zakrývají skutečný význam věcí. Fungují tam jiná pravidla, skutečná pravidla, která nelze zapsat, jen poznat. Tam neexistuje očekávání. Zajíc neočekává od vlka, že ho nechá jít a vlk neočekává od zajíce, že na něj počká. Tam svoboda znamená zodpovědnost a nemuset nic dělat znamená konat. Zlo i dobro jsou tam jedna věc a záleží tam na činech, ne na slovech. Tam vlastně vůbec nikdo nemluví, protože tam se žije.

Druhý den jsem se vzbudil a svět kolem byl pořád stejný, přesto ale bylo všechno jinak. Konečně jsem se dokázal opravdu nadechnout a cítil jsem se skutečně svobodný.

Od té doby, čas od času, opouštím brány města a vydávám se mimo omezení společnosti. Přestože se člověk v divočině snadno ztratí a musí neustále bojovat sám se sebou, pocit svobody a zážitek z nespoutané tvůrčí energie za to stojí.




Související články:



8 Komentářů k „O výpravě do divočiny”

  • Pavel Píše:

    U tohohle článku by mě velmi zajímalo, jestli má někdo ze čtenářů podobný silný zážitek.

    Já tím neprošel, neumím si to představit, ale rád bych tu zkušenost nějak obsáhl.

    Třeba má někdo ze čtenářů stejnou zkušenost, ke které došel z jiné strany, která pro mě bude srozumitelná?

  • Đark Píše:

    Velmi zajímavý a shrnující článek.

  • Lujza Píše:

    Ja tomu nerozumiem. Je to pekné čítanie, ale príde mi strašne prázdne – tým nechcem povedať, že to bolo prázdne pre teba, ale pre mňa sú to slová ako z nejakej sci-fi. Neviem si to nijak predstaviť. Opustiť všetky konvencie a pritom zostať žiť na tom istom mieste – to mi asi nedáva úplne zmysel. Viem si predstaviť odísť žiť na opustený ostrov, vyprázdniť si hlavu, byť zodpovedný sám za svoj život a za to čo si ulovím. Ale zostať stále na tom istom mieste, a len si tak pokusne občas siahnuť na dno – ako to funguje?
    Žiadať ťa o konkrétne príklady by asi šlo veľmi do tvojho súkromia, či?

    • Matouš Ježek Píše:

      Díky za feedback. Bohužel mám podobný od více lidí a víceméně to chápou jen lidé, kteří podobným stavem prošli nebo k němu mají/měli blízko.

      Už ten článek jsem psal a přepisoval několik týdnů a tohle je zatím nejlepší způsob, jak to dokážu vyjádřit. Ale věřím, že to není poslední pokus a že dřív nebo později najdu cestu, jak tuto zkušenost přiblížit více lidem.

      Zatím to vypadá, že ani tucet článků tady na blogu nestačí jako podhoubí k vysvětlení něčeho tak komplexního. A právě v té komplexnosti je ten zádrhel, strašně těžko se to vysvětluje na krátkém rozsahu. Ale nevzdávám to!

      Ze stejného důvodu jednotlivé konkrétní příklady z osobního života samy o sobě stejně nic nevysvětlí. Protože jde o změnu několika způsobů jak nazírat na svět a to je spíš proces, než událost. Jinak řečeno – dá se to předat postupně, ale ne nárazově. A taky mám podezření, že to musí člověk pochopit zevnitř, nikoliv zvenku.

      Dost možná je to také způsobené tím, že je to jeden ze zážitků, který se nedá přesně popsat, dá se na něj jen ukázat.

      Ale jak jsem psal, nevzdávám to a stále hledám způsoby, jak to předat!

  • Almad Píše:

    Já bych řekl, že ten návrat do nihilistického prázdna je dobré jednou za čas zopakovat, je to taková dobrá rekalibrace.

    IMHO jsou majáky pořád funkce toho, v jakém životním stádiu se člověk nachází…takže je dobré se občas od nalezených majáků odprostit, vrátit se zpátky a podívat se, jestli se vynoří znovu ty stejné.

    Akorát je to náročný a depresivní a občas to působí jako sobectví (a koneckonců, občas z toho člověk jako sobec vyjde).

  • Stragen Píše:

    Jednou jsem měl velice podobný zážitek po požití lsd. Vzhledem k tomu že již delší dobu úspěšně abstinuji by mě zajímalo jak jsi se k tomu dostal ty. Byla to pouze opravdu hluboká meditace nebo jsi měl nějaké povzbuzováky? Zajímá mě to protože toto rozložení a opětovné složení (nebo jak to nazvat) sebe sama je jedním z nejsilnějších prožitků v mém životě a rád bych si ho zopakoval.

    • Matouš Ježek Píše:

      Na IT nás učili, že systém je možné opravovat jen omezenou dobu, pak je jednodušší ho shodit a vystavět znovu.
      Stejně se to podle mě děje i v hlavě. Při kontaktu s realitou může buď nadávat na svět, nebo modifikovat svůj vlastní pohled.
      Vydal jsem se tou druhou cestou. Hodně jsem četl, koukal na přednášky na webu. Měl jsem další a další otázky a hledal na ně odpovědi tak po různu, kde se dalo a když jsem měl čas. Můj mozek se tak postupně transformoval – trvalo to měsíce (možná i déle, těžko říct). Až nakonec se některé klíčové myšlenky propojily a spustili řetězovou reakci. Pamatuju si asi dva přelomové víkendy, kdy byl ten zážitek nejintenzivnější. V obou případech jsem něco četl nebo procházel své poznámky.
      Takže povzbuzováky neberu, spíš se jim vyhýbám. A ani bych ten proces nenazval meditací, tak jak si ji každý představí (člověk sedí dlouho nehnutě, má zavřené oči a noří se do sebe). Pro mě to byla spíš dost usilovná práce, čtení, hledání odpovědí a aktivní přemýšlení.
      Podobné věci mi ještě docházejí při nějakém silném zážitku (na bitvě například), kdy mi dojde, že věci, co jsem podle nich doteď žil nejsou vůbec důležité.
      Celou tu věc přisuzuji tomu, jak se přemýšlením a zažíváním přestavuje mozek. Propojují se nové obvody a tím spojují myšlenky do nových kontextů. A čas od času se mi stane, že celý soubor myšlenek se slije do nějakého vyššího principu, dojde k nějakému širšímu pochopení.
      Takže když mozek dlouho intenzivně krmím různými věcmi, častěji dochází k pochopení čím větší část vnitřního světa dostane nový význam, tím silnější (a řekl bych nebezpečnější) zážitek to je.
      A podle mě podobné propojování vrstev způsobuje právě LSD (hádám, nejsem ani chemik ani psycholog), proto patrně ta podobnost.
      Tak či tak je dobré mít ty procesy pod kontrolou, což u LSD bez vyučeného dozoru může mít vážné následky. Stává se, že se pak člověku propojí věci, které ani nechtěl tak rychle, že se s nimi nedokáže srovnat. Každopádně díky za vhled!

Napsat komentář