Bře 6 2012

O vedení lidí a touze po existenci

Už asi rok hledám způsob, jakým vést tvůrčí lidi tak, aby využívali naplno své kvality. Kreativci všeho druhu jsou většinou považováni za individuální jedince s vlastní hlavou, silným názorem a obrovskou náloží těžko zvladatelné kreativní energie.
Došel jsem k tomu, že největší smysl má brát tvořivé osobnosti jako děti. Anebo děti jako tvořivé osobnosti? Dnešní zamyšlení bude tak trochu o vedení kreativních lidí a tak trochu o dětech.

Východní učení nám připomíná, že by si člověk měl udržet pohled dítěte, věčného učedníka. (Například v knize Lao-c’: Tao te ting) Zachovat si chuť objevovat a pozorovat, odvahu riskovat a schopnost absorbovat všechno užitečné, co je kolem.

Realita je ale obvykle jiná a v průběhu dospívání se tomuto nastavení vzdalujeme. Tomáš Hajzler krásně shrnul dědictví české výchovy, které jsme do vínku dostali více či méně všichni z našich luhů a hájů. Pojednává o branách, které za sebou děti uzavírají, když se učí proniknout do světa dospělé společnosti.

Výsledkem takové výchovy mohou vzniknout až bezduchá stvoření následující téměř jakoukoliv modlu, nebo se jim kolem dvaceti (někdy mnohem později) zhroutí svět, probudí se a teprve začnou konečně žít. Tento problém popisuje jak Anthony de Mello v knize Bdělost, tak Echkhart Toll v Moc přítomného okamžiku. Z filmů pak například Matrix, Klub Rváčů, Donnie Darko.

Pokud chceme silné, tvůrčí, šťastné a odhodlané lidi, kteří umí světu něco přinést, musíme je zbavit všech nesmyslných pravidel, systémů a pout. Jinak znova usnou, nebo se vzepřou a odejdou. Cítíte tu analogii s dětmi? Fajn, tak dál.

To co s lidmi skutečně hýbe je touha po vlastní existenci, touha vyprávět jejich unikátní příběh unikátním způsobem. Příběhem je míněno jakékoliv vyjádření, které vychází z nás, z našich pocitů a zkušeností. Ať už mluvíme, tancujeme, zpíváme nebo malujeme, vyprávíme jistou formu náš vlastní příběh.

Myslím, že každý z nás podvědomě chce být vyslyšen. Když nás někdo poslouchá, máme najednou prostor, kde náš příběh může existovat, kde naše pocity a touhy mohou být vyřčeny a co je důležité naše zkušenosti se mohou reprodukovat.

Přirozeností každého tvora je touha po životě a reprodukci. Naše mysl a naše duše mohou žít v naší hlavě, ale reprodukovat se mohou jen formou „příběhu“.

Samotný příběh ale nic neznamená, pokud není vyslyšen. To, jak smysluplně dokážeme náš příběh předávat a jak pozorně někdo na druhé straně poslouchá, vytváří komunikační kanál, kterým mohou informace plynout a my existovat.

Pokaždé, když řekneme: Buď ticho a poslouchej. To je přece jasné, že je to takhle. Co je to za hloupou otázku? Stavíme tím štít, uzavíráme kanál mezi dvěma lidmi, uzemňujeme druhého člověka – upíráme mu právo na existenci.

Když budeme otevření, budeme lidem naslouchat a mít k nim pochopení, vytvoříme mohutný kanál, ve kterém budou oni moci existovat. Když přijde dítě s frustrací a narazí jen na bloky a bariéry, skousne ji, uloží ji hluboko do podvědomí k hromadě dalších nevyřešených problému a křivd. Když má mladý člověk spoustu otázek a je považován za hlupáka, odnaučí se je klást.

Když má naopak člověk k dispozici kanál, kde může svou energii vyzářit a někdo ji umí přijmout, najednou máme pocit, že existujeme víc, než kdy dřív.

Představte si svět, kde se můžeme svobodně nadechnout, protože se nikdo nesnaží uzavřít náš kanál. Naopak naše tvůrčí energie má možnost se naprosto projevit.

Věřím, že takový svět může každý z nás vytvořit doma ve své rodině, v kanceláři při práci na zajímavých projektech.

Abych nebyl jen u planých řečí, přidám příklady lidí, kteří už takové prostředí vytvářejí. V neskutečně výmluvné přednášce srovnává Itai Talgam několik světových skladatelů podle toho, jak vedou velké orchestry. Jeden z popisovaných směrů je právě nechat každého vyprávět jeho vlastní příběh.

Režisér Shekhar Kapur zase popisuje, jak nechává každého tvůrce ve svém týmu vyprávět stejný příběh ze svého pohledu. Všichni společně dělají na filmu o královně Alžbětě, ale zvukař mu dodá zvukovou podobu, výtvarník výtvarnou, scénárista vyprávěcí a herci emocionální.

Cílem leadera je pak vybudovat kanál, kterým mohou příběhy lidí získávat na síle.

My rozhodujeme, které kanály otevřeme a které budeme ignorovat. Otevřeme se víc lidem, kteří mají co říct, důvěřujme jim a dejme průchod příběhům, které uznáváme a respektujeme.

A děti? Ty chtějí jen někoho, kdo pro ně má pochopení, odpovědi na otázky a naučí je, jak nakládat s energií, která už v nich beztak leží. A jak to vím? Byl jsem tam, vy snad ne?

Berme děti jako osobnosti a berme tvůrčí osobnosti jako děti. Každý chce být vyslyšen a chce vyprávět svůj příběh, chce najít řešení na své vlastní problémy a odpovědi na své otázky. Potřebuje kanál a pochopení. Nic víc, nic míň.




Související články:



3 Komentářů k „O vedení lidí a touze po existenci”

  • Hynek Píše:

    jen jeden citát, co sem podle mě sedí:
    „Chceš-li být kreativní, musíš v sobě najít dětskou chuť si hrát a dětskou touhu poznávat“
    Albert Einstein

  • Hynek Píše:

    a jedna osobní zkušenost – osobně se věnuji hudbě a (aspoň do určité míry) se považuji za kreativního člověka. Nicméně jsem v životě potkal i dirigenta, co Vám dovedl ukázat, jak to zahrát a bylo to unikátní, povzbuzující a příjemné nechat se vést. Aniž by sem si připadal nijak omezován. Oba jsme přeci chtěli, aby ta muzika, co zazní byla co nejhezčí a dala se poslouchat.

    • Matouš Ježek Píše:

      Je super, když to takhle dopadne. Horší je pak realizace ve chvíli, kdy o něco jde (kdybyste například byli na soutěži a měli omezený čas to nacvičit). Protože to je situace ve většině komerčních projektů a tam to začíná skřípat. Věřím ale, že i na tohle existuje praktické řešení.

Napsat komentář