Úno 26 2012

Nové dimenze kreativity

V jedné knize jsem si přečetl podobenství, jak učitel (skladatel) hraje novou skladbu na piáno. Poslouchá ji jeho žák a nakonec se zeptá: „Mistře, já tomu nerozumím, vysvětli mi, o čem ta skladba je.“ Mistr odpoví: „Je to o tomhle…“ a zahraje skladbu znova.

V mé hlavě následovala silná epifanie. Jsou věci, které se prostě nedají slovy popsat. Některé zážitky jsou čistě sluchové, vizuální, nebo tělesné. Pokud chceme rozumně tvořit, nestačí se ohlížet jen na náš obor, protože celá spousta dalších dimenzí nám zůstane skryta.

Dřív jsem si myslel, že všechno se dá nějak popsat například do knihy. Ale není tomu tak. Slova ve skutečnosti jen ukazují na určité pojmy. Stejně jako noty ukazují na určitý tón, neznamenají ten tón.

Filozof Ludwig Wittgenstein prohlásil: Hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa. V kontextu toho dostává známé: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem úplně nový význam. Když se učíme cizí jazyk, tak zároveň přejímáme novou logiku, jak se myšlenky a významy překládají na slova a věty. Například jsem v práci zvyklý konstruovat designové koncepty v angličtině a mluvím o nich pravidelně v angličtině. Když pak mám mimo práci přemýšlet o designu v češtině, myšlení i vyjadřování najednou drhne.

Malování, hra na hudební nástroj, vyprávění, to všechno jsou „jazyky“, jež rozšiřují prostor, ve kterém přemýšlíme, o další bubliny a rozměry.

K tomu bych přidal velmi důležitou tělesnou stránku. Tanec, divadlo, všemožné druhy sportů rozšiřují meze uvažování mnohem víc, než jsem si dřív uměl představit. Jsem až zděšen, jak jsem kdysi odděloval tělo od procesu přemýšlení. Asi by se dalo říct, že umění je jen jedno, to přirozené, které vychází z nás. Všechny tvůrčí směry jej pak jen částečně poodhalují.

Zjistil jsem, že se mi mnohem lépe navrhuje, když můžu o daném problému s někým mluvit. K tomu mi myšlenky víc plynou, když se místo sezení u počítače přesunu k tabuli. S fixou v ruce a rozmáchlými gesty při malování všechno tak nějak víc plyne. Úplně se ve mně rozproudí krev, na prstech rukou poznám, že se blížím do stavu flow.

V jednu chvíli tak využívám verbální, vizuální, pohybový i abstraktní jazyk. Rozdíl v množství a kvalitě výstupu, stejně jako radosti z práce je ohromný.

Nestačí dělat jen jednu věc. Výrazně se vyplatí jít za hranice oboru a rozvíjet se v dalších pohledech a jazycích. Naše tělesné vjemy a pohyb jsou důležité aspekty kreativního procesu. Nezapomínejme na ně!

Kdy naposledy jste měli pocit, že jste objevili nový rozměr toho, jak tvoříte? Podělte se v komentářích.




Související články:



5 Komentářů k „Nové dimenze kreativity”

  • Pavel Píše:

    Poslední dobou ve mně zraje přesvědčení, že bych měl začít dělat nějaký úplně jiný obor, aby to obohatilo práci na mém hlavním oboru.

    Kandidáti jsou vesměs dva: hudba nebo sport. U hudby víc věřím tomu, že může mít nějaký přínos pro moji tvorbu, u sportu je zase jasné, že pro tělo.

    Věřím v to, že poznat jiný svět ohromně pomůže tvorbě, ale z nějakého důvodu ani s hudbou, ani se sportem nemůžu začít.
    Vždycky mi to do toho přijde „něco jiného“, něco naléhavého, co musím udělat a zradí mě to od cesty na trénink nebo objednání nějaké lekce.
    Což je samozřejmě známý, falešný trik podvědomí. Ale něco to signalizuje.

    Dospěl jsem k tomu, že věc, která mě od vyzkoušení něčeho nového zrazuje, je, že vím, jak moc v tom budu ze začátku špatný. Velmi věřím konceptu 10.000 hodiny a jeho stinná stránka je, že je trochu paralyzující vědět, jak daleko je člověk od nějaké smysluplné úrovně dovednosti, když začíná svoji první hodinu (ani hudbě ani sportu jsem se nějak výrazně nevěnoval).

    Pokud jste o tom někdy přemýšleli, budu rád za názor nebo pohled na věc.

    Teď, když jsem tohle napsal, už si samozřejmě tento šlendrián před sebou obhájit nemohu, něco vyberu a s něčím začnu – ale pořád je tenhle paradox „vím, jak moc jsem mimo, když s tím začínám“ pro mě žhavé téma.

    • Adso Píše:

      Pokusil bych se Ti nabídnout jiný pohled na věc. Začnu s konkrétním příkladem: já jsem velice špatný v jazycích. Nakonec se mi podařilo na ucházející úrovni zvládnout angličtinu a to spíše díky tomu, že v ní už nějakou dobu pracuju a částečně i žiju. Němčinu jsem dělal devět let na střední i základce a na konci toho období jsem měl problémy mluvit aspoň uspokojivě. Zjistil jsem, že abych se v jazyce stal opravdu dobrým, potřebuju mu věnovat opravdu ohromné množství času a energie. To mě dost odradilo od ambicí v tomhle oboru. Na vysoké jsem se chystal do Francie na dovolenou a cítil jsem se hloupě, že bych nerozuměl ani základním frázím a tak jsem se zapsal na jeden semestr a v tu chvíli se něco úplně zlomilo. Zjistil jsem totiž, že sice potřebuju tisíce hodin na to být dobrý, ale stačí mi desítky na to stát se začátečníkem. Tedy udělat naprosto ohromný skok od stavu „neumím to vůbec“ po „zvládám základy“. Jsou to necelé čtyři roky zpátky a od té doby jsem stihl přidat základní konverzaci ve španělštině a holandštině a naučil se azbuku, takže zvládnu i ruské nápisy v metru.

      Funguje to úplně ve všech odvětvích. Velice rychle se člověk stane začátečníkem a osvojí si věci, které mu předtím byly úplně neznámé. To má ohromnou cenu především proto, že to je ten okamžik, kdy obvykle člověk pozná, jestli ho bude bavit jít dál a absolvovat těch magických 10 000 hodin, nebo jestli se půjde zkusit poohlédnout po něčem jiném. Jasně, je dobré být v něčem opravdovým mistrem. Zda je lépe být mistrem ve dvou oborech nebo jen v jednom a zároveň se vyznat v deseti dalších alespoň povrchně, to už není vůbec snadné rozhodnout.

      Proto je mé doporučení rozhodně se bez váhání do nějakého konkrétního sportu/hudebního odvětví pustit, rychle si osvojit základy a zjistit, jestli jsi uhodil hřebík na hlavičku nebo se za tři měsíce půjdeš poohlédnout zase po něčem jiném. V neposlední řadě, spousta oborů se prolíná a nikdy nevíš, kdy se bude informace z nějakého „kurzu pro začátečníky“ hodit v Tvém hlavním oboru.

  • anče Píše:

    Zkusme se nebrat tak vážně a nebát se si hrát :-)

  • Manik Píše:

    @Pavel:
    To takto (imho) vůbec nefunguje. Řekněme, že chceš být prezident nebo premiér. Aby ses z toho úřadu nezbláznil, začneš dělat nějaký sport, např. tenis. To však neznamená, že musíš investovat 10k hodin do toho, abys byl profesionální tenista.

    Celý princip je o rozšiřování povědomí o tom ostatním, co je kolem. Osobně to řeším tak, že prostě zkouším nové věci, nové sporty, ty, které mě opravdu baví zavedu jako vedlejší zábavu. To sežere nějaký čas a v tom zbytku zase zkouším nové věci.

    A už se opravdu stalo, že jsem v nějakém sportu uviděl paralelu k larpu a řekl si „Aha, ty vole, takto to funguje.“ Tzn. nemusíš být v té věci dobrý, stačí ji prostě dělat.

    Nemůžu ale říct, že můj přístup je ten správný. Narozdíl od tebe nebo Erica nemám žádný hlavní obor zájmu, mám jich víc a chci dělat všechny (včetně toho, co mě živí – nebudu v tom nikdy dobrý, ale uživí mě to).

  • Matouš Ježek Píše:

    Uf Pavle – to je téma! Napadlo mě hned několik věcí, které tady chci říct! Snad to takhle narychlo zformuluji.

    1. 10 000 hodin má působit motivačně, že to prostě jde. Jakmile to působí demotivačně, je to koncept na houby.

    2. 10 000 hodin je k tomu, aby v tom byl člověk nejlepší na světě. Hádám, že nepotřebuješ být nejlepší v nějaké vedlejší aktivitě. Jak píše Gladwell v Bodu zlomu: Člověk nemusí být nejlepší, obvykle bohatě stačí být dost dobrý. Dokonce v tom, co tě baví nemusíš být ani dobrý, prostě to děláš a to tě naplňuje – jak píše Adso.

    3. Navíc, co říkal Steve Jobs: Tečky nikdy nejde spojit dopředu, dají se spojovat jen zpětně. Takže v tomhle případě není potřeba moc dramatizovat, co si vybrat a jít prostě do toho, co by tě bavilo. I kdyby to mělo znamenat vyzkoušet víc věcí, jak píše Maník.

    4. Jak to cítím já a jak se snažím budovat tady atmosféru na Raw meatu: nic není potřeba lámat přes koleno. Sport, umění, práce – všechno by to ze své přirozenosti mělo být snadné a příjemné. A souhlasím naprosto s tím, co tu padlo – že není třeba to brát tak vážně a prostě si hrát.

    5. Ale co z tvé otázky cítím nejvíc, se týká tématu: Jak dělat těžké změny. Chystám na to článek, ale ještě úplně neuzrál. V zásadě ta myšlenka stojí na paradoxu, že má smysl dělat jen snadné změny. Když není dost snadná, tak není člověk dost připravený. Což většinou znamená, že ještě nemá dost informací a nevidí dost vhodných variant.
    Protože až je člověk připravený, tak to prostě v hlavě klikne a najednou nedává smysl nic jiného, než tu konkrétní věc začít dělat. >Otestováno na lidech<.

    Tak! Díky, všem, že jste mě nakopli to zformulovat.

Napsat komentář