Bře 4 2012

Nemít pro co snít

Odmalička na nás společnost nakládá pravidla, systémy a hodnoty, ve kterých se učíme žít a se kterými se učíme žít. K tomu dostáváme do vínku cíle, které bychom měli dosáhnout.
Život bezostyšně zredukujeme na: vystudovat školu, najít si dobrou práci, oženit se (vdát se), pořídit si bydlení a auto. K tomu přidat dítě, vychovat ho a vyslat do světa. Mezitím budovat kariéru, začít si spořit na stáří. Pak přijde konečně důchod a pak smrt. Ééééj!

Protože to tak dělají všichni a dává to smysl, tak podle toho obvykle jednáme. Přijmeme dané výzvy a snažíme se je splnit, co nejrychleji, protože to se pak ve společnosti počítá jako měřítko úspěchu. Každý krok na tomto žebříčku hrdě sdílíme na facebooku a cítíme se skvěle.
Podle těch měřítek sníme o tom, až budeme mít vlastní bydlení, vlastní auto, vlastní dítě. Ale co, až tyhle mety dojdou, až splníme všechny ty základní cíle, co nám zbude? (Skutečně mě děsí představa rodičů, co si pořídí dítě, proto, že to zvyšuje status, a je to jakási meta, které je potřeba dosáhnout. Přesto na takové občas narazím.)

Představil jsem si sám sebe:
Je mi 45, dorůstá mi dítě, mám v garáži dvě auta, nemalý dům a hypotéku ještě na 10 let. Eh. A co dál? Co mi radí společnost? Kam mám podle jejích metod jít, ha? Pracovat dalších 20 let a pak dalších 20 let (když budu mít štěstí) odpočívat? To není nabídka vskutku růžová.
A představil jsem si taky, že mi to dojde v těch 45. Závazky na krku, většinu času jsem investoval do kariéry založené na finančním přísunu a cíle mi doteď určovala společnost. Najednou „sny“ došly a já si musím určit sám po čem vlastně toužím. Pokud jsem to posledních 30 let nedělal, kdo ví, jestli to vůbec dokážu.
Dokonce možná zjistím, že ty zvenku dané mety nikdy nedávaly smysl, že jsem je dělal, jen proto, že to bylo to nejjednodušší. To by se mi asi zhroutil svět.
Tak, bylo užitečné si to představit.

Je čas se probudit, celý ten společenský žebřík se svými příčkami je jen program. Můžeme diskutovat o tom, jestli je dobrý nebo špatný, ale je to pořád jenom program. Na nás je jestli se rozhodujeme vědomě, zda na něj přistoupit nebo ne.

Ostatní lidé žijící podle těch standardů se na vás budou někdy možná dívat skrz prsty a tlaku společnosti je nesnadné odolávat, ale chci mít možnost se svobodně rozhodnout.

Někomu to dojde ve dvaceti, někomu ve třiceti a někomu nikdy. Nutí nás se nad tím zamyslet například film Absolvent, z jiného úhlu pohledu třeba i snímek Nouzový Východ.

Budeme-li se rozhodovat sami za sebe, můžeme mít život takový, jaký nám dává největší smysl. Můžeme snít o jiných věcech, stavět unikátní příběh. Nebudeme pak dělat zásadní rozhodnutí jednou za pět let na velkých konformních rozcestích, ale budeme se rozhodovat každou hodinu, den, týden, měsíc… A nakonec si budeme moct říct, že jsme v každou chvíli udělali maximum a prožili ten nejlepší život, jaký jsme mohli.

Myslím si, že bychom skutečně měli věnovat velký díl pozornosti metám a cílům, které si dáváme. Jestli je nastavujeme ze zdravého rozumu, nebo proto, že to dělají ostatní.




Související články:



23 Komentářů k „Nemít pro co snít”

  • Adso Píše:

    Tohle je z mého úhlu pohledu jeden z nejdůležitějších článků, které jsi sem dal. Já si tohle uvědomil díky tomu, že jsem dokončil magistra a neměl nic, co by mě někam tlačilo. Měl jsem čas se rozhodnout a spoustu volnosti a tenprve tenkrát mi došlo, že celý život jsem sledoval nějakou linku, která byla daná ve chvíli, kdy jsem se narodil, aniž bych o tom přemýšlel. Nechci tím říct, že bylo něco špatného právě na té cestě, to spíš jen na tom, že jsem ji následoval tak trochu slepě.

    Teď ale přede mnou stojí otázka, se kterou si moc nevím rady: nakolik je to, co si myslím, že chci ovlivněno právě tlakem a standardy společnosti? Když se koukám zpátky, udělal jsem v životě několik drobných kroků (a zcela dobrovolně), u kterých jsem vzápětí zjistil, že s nimi nejsem spokojený a že jsem si je zvolil prostě „ze zvyku“. Jak to ale poznat už dopředu? Jak už během rozhodování dokázat pustit tu ruku, která nás táhne směrem k „obecně normálním“ a „společensky přijatelným“ rozhodnutím? Co si o tom mysíte?

    • Manik Píše:

      To je těžká věc – lze říci, že společnost nás ovlivňuje do značné míry. Nakonec i tento článek je toho důkazem – nějak nás ovlivňuje a i Matouš patří do společnosti.
      Někde v dřívějších článcích psal, že je třeba zkoušet nové věci (sport, hudba, noví lidé, cestování), abychom měli větší rozhled a byli tak více svobodnější ve svých rozhodnutích. Absolutně se vyvázat z vlivu nelze, ale toto je cesta, kudy nešlápnout vedle.

      Na ostatní otázky ale odpověď neznám. Pochybuji, že si někdo z nás sbalí kufry a půjde bydlet do jeskyně, ačkoliv je to „společensky nepřijatelné“, avšak „absolutně svobodné“. Svoboda myšlení je velké téma, které je hodně těžké diskutovat. Třeba o tom Matouš něco napíše :-)

    • david Píše:

      Podle me je zbytecny ptat se jak moc te tve okoli ovlivnuje (ovlivnuje te hodne a na tom stejne nic nezmenis). Asi by bylo i dost divny mit treba ve 20 jasnou predstavu jak by mel vypadat cely tvuj zivot (za par let o tom stejne nejspis budes mit jinou predstavu). Dobry napad je spis myslet na to co delas a co to zpetne dela s tebou (a potazmo s tvym okolim). Pak je jednodussi poznat, co dlouhodobe chces, cim se chces nechat ovlivnovat a cemu je lepsi se vyhnout.

    • Matouš Ježek Píše:

      Společnost a okolí nás ovlivňuje, tomu se nedá vyhnout. Ale můžeme si vybrat v jaké společnosti (aktuálně dostupné) se budeme nacházet.

      Přijde mi, že je klíčová schopnost dělat malé krůčky. Nerozhodovat se jednou za 5 nebo dokonce více let, ale umět se zastavit a operativně změnit směr. Umět si seriozně položit otázku: Proč dělám to co dělám, proč chci to co chci a co skutečně chci.

      A jak píše Maník, důležité je mít dostatečné spektrum variant. Protože, když existuje jen jediná varianta, nemá mos smysl se často zastavovat.

      Dlouhodobé plánování je super věc, dokonce i schopnost se umět zakousnout a jít za vytyčeným cílem. Ale čas od času se hodí prostě zastavit. Například lidi, co jedou podle GTD (Mít vše hotovo) si dělají zhodnocení a přeplánování jednou týdně. To mi přijde trochu extrém. Dřív jsem to taky dělal docela často, ale už jsem si vypěstoval cit proto, že vnímám, kdy má smysl kopat a kdy je lepší hledat další varianty.

  • Quentin Píše:

    Oh, jak by to bylo hezky, mit jasnej cil :)

  • adam Píše:

    věcnej a velice zajímavej post a Absolvent je naprosto skvělej

  • Hynek Píše:

    Mě tenhle obecně uznávaný návod („na to jak být šťastný“) přijde také dost zvláštní. Osobně se domnívám, že je na každém z nás, jaké má priority. Asi většina z nás chce mít děti, protože jsme tak od přírody naprogramovaní (aby se zachoval rod, s tím nemá společnost moc co dělat). Ale už se značně liší představy, jak je pořídit (jestli v manželství, nebo bez). Co se materiálního založení týče, tak to přeci nejsou cíle, to jsou prostředky. Jako cíl mi přijde aby nás život bavil a to se snad děje ne?

    • Matouš Ježek Píše:

      To je skvělý poznatek. Snažím se právě prohlédnout ty programy a najít, co je pro mě přirozené. Abych se mohl rozhodovat opravdu smysluplně bez všech filtrů. Nejhlouběji kam jsem došel je taky prostě život a reprodukce. A občas ve svých úvahách musím skutečně jít takhle hluboko, abych měl pocit, že jsem se rozhodl opravdově. (Ale možná je to jen další iluze;o))

      • Petra Píše:

        Myslím, že přirozené je to, co člověk chce. Jasně, občas člověk neví, jestli něco chce, nebo ne. A to podle mě z toho důvodu, že ten „problém“ nezná natolik dobře, aby se mohl rozhodnout.

        • Matouš Ježek Píše:

          A co když nás ale někdo ovlivní (reklamou, přímou manipulací) abychom chtěli něco, co bychom sami nechtěli? Pak vlastně chceme něco, co pro nás není přirozené. A v tom se snažím najít rozdíl.

      • Hynek Píše:

        V tomhle smyslu mě inspiroval kamarád, která už děti má – říkal, že být s nimi ho naplňuje štěstím a radostí a má tedy smysl se jim věnovat. Takže to může být také štěstí a ne jen program.

        • Matouš Ježek Píše:

          O tom není pochyb. Děti jsou podle mě jedna z nejpřirozenějších věcí vůbec. A mít děti mi dává opravdový smysl. Program nám jen káže, kdy, kde, proč a kolik…

          • Honza P. Píše:

            No jenže ten program je takhle nastavenej z nějakýho důvodu přece. S těma dětma, žejo každej chce, aby byly hlavně šťastný no a žejo děcka třeba maj problém s tim, když mají starý rodiče nebo když nemůžou jet na lyže s ostatníma, protože nemají peníze nebo když nemají sourozence ..

            Tim chci prostě říct, že ještě víc, než že budu slepě následovat program se děsim toho, že se mu budu za každou cenu vyhebat (čímž si btw vytvořim úplně stejnej tlak na sebe akorát) a pak zjistim, že jsem se neměl vzpírat. Protože ten program má nějakej smysl, vzniknul na základě zkušností předchozích generací atd., nemyslíš?

            (nevim, jestli tě to nějak upozorní na tenhle koment, žejo ta diskuze už je dost stará)

            (a doufam, že nevadí tykání, mam dojem že se to tak na netu prostě může)

            Honza

  • Lujza Píše:

    Ja nad tým tiež hodne uvažujem posledné roky. Až do vysokej školy som vedela presne, čo chcem dosiahnuť (mala som naozaj veľmi jasný plán, ale bol príliš o budúcnosti). Od kedy som na vysokej, nemám moc šajn kam presne kráčam, ale robím dielčie rozhodnutia, ktoré ma, zdá sa, robia šťastnou. A čím viac tých rozhodnutí robím, tým viac stále opakujem ,,neviem, uvidím.“ Momentálne ma skutočne začína trápiť, či je to tak dobré.
    Krátke rozhodnutia väčšinou vedú ku krátkym cieľom, ktoré môžu byť vo svojom princípe značne povrchné. Dlhodobé ciele sa z dlhodobého hľadiska môžu ukázať ako príliš neflexibilné alebo naivné.
    A na druhú stranu, človek je spoločenský tvor. A vzhľadom k tomu, že predpokladám, že existujú ľudia, ktorým na mne záleží, moje rozhodnutia nikdy nie su len moje rozhodnutia, vždy ovplyvňujú aj niekoho iného. A ten niekto iný tvorí časť spoločnosti. Niekedy mi môže robiť radosť to, že spravím niečo presne tak, ako sa to odomňa očakáva. Snáď mi to moje okolie potom odplatí a spraví niečo tak, ako by som to očakávala ja. O tom sú predsa vzťahy, nie?
    Asi je to o tom, ako človek vníma vlastné šťastie. Ak bude donekonečna hľadať špinky na svojom dokonalom pláne, bude nespokojný furt a so všetkým. Ak pristúpi na hru, v ktorej sa zmieri s tým, kým je a kde sa nachádza, tak objaví množstvo možností ako žiť.

    • Pavel Píše:

      Lujza:

      Tady narážíš na věc, nad kterou přemýšlím poslední dobou. Je to: štěstí teď kontra štěstí později.

      Společnost nás nastavila tak, že považujeme za lepší preferovat budoucí štěstí nad současným. Dokonce jsem slyšel na TEDu přednášku, která stála na tom, že je důležité podvést své současné já, které něco chce, na úkor toho budoucího, které chce něco jiného-smysluplného.

      Jakože: když někdo celé dny surfuje na pláži a válí se v písku, tak bude později méně šťastný než ten, kdo sedí v kanceláři a maká na tom, aby později vydělal peníze.

      Dává to smysl.
      Nikdy jsem neměl rád surfaře, jsou to flákači.
      Týpci v kanceláři jsou správní týpci. Surfaři doplatí na to, že si v mladí užívali a na stará kolena umřou hlady v krabici od ledničky. Jenže… je to pravda?

      Co když se _teď_ pracující člověk dře tak tvrdě, že _později_ zjistí, že má kvůli tomu v háji manželství a rodinu? Nebo že vydělává spousty peněz, ale neví, jak vypadá sluneční světlo?
      A co když si surfař ve třiceti vždycky může říct: „dost bylo surfování, založím si obchod s prkny“ a rozjet byznys.

      Co se počítá v životě? Štěstí, které jsme cítili každý den, nebo to, které jsme cítili na přelomu padesátky a šedesátky, až shlédneme na to, co jsme vybudovali?

      Můj dobrý přítel teď nastoupil jako ekonomický analytik a fyzicky je v práci každý den od devíti ráno do půlnoci.
      Zatím se drží a říká, že ho to baví. Budu mu často volat, abych zjistil, kam ta cesta vede.

      Možná na pláž.

      • Matouš Ježek Píše:

        Přátelé, přemýšlím nad tím a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se vracím k myšlence: Právě teď u/dělejme to, co nám dává nejvíc smysl. K tomu použijme, jak dlouhodobé plánování, tak aktuální pocit. A za chvíli… to udělejme znova.

      • Almad Píše:

        Aya.

        Spoluzak/spolubydlici byl uspesny SW inzenyr ve firme, kterou koupilo HP. Velka firma ho srala, tak si rikal, kam se vrtnout jinam, presne v dobe, kdy dostudoval ten obor, co ho bavil.

        Dneska (po nejakem roce dvou) ma na linkedinu titul „Trener v surfarske skole v Kostarice“.

        Vetsina lidi co je znam mu spis zavidi.

  • Matouš Ježek Píše:

    Honza P.: Ahoj Honzo, díky za příspěvek a klidně mi tykej, jsem ještě mladý zobák:o).

    Souhlasím s tebou, že ty programy a systémy vznikly za nějakým účelem a mohou být užitečné. Zároveň ale mohou škodit, jak již historie mnohokrát ukázala. Netvrdím, že by měl člověk zahodit všechny programy. Myslím si ale, že je výhodné umět je rozpoznat, aby se člověk mohl svobodně rozhodnout, podle kterých žít a podle kterých ne. Zamítnout je všechny je opačný extrém, který jak píšeš opravdu také nikam moc nevede.

    • Adso Píše:

      Ja bych navazal v tim, ze spousta programu v soucasne dobe jsou spis otazkou „mody“ a hezky to je videt na tom, jak se lisi v jednotlivych kulturach v obdobnych zivotnich podminkach. Driv opravdu vetsina voleb davala smysl, lidi se plosne brali brzo, protoze brzo umirali, museli byt fyzicky dost zdatni na to starat se o svoje deti, museli jich mit hodne, aby meli kde zit na stara kolena atd.

      Naprosto souhlasim s tim, ze jit cilene proti poudu je stejne spatne jako ho slepe nasledovat. Nicmene treba ty priklady, ktere udavas, to je presne ono: kdyz se stane, ze budes mit deti v padesati, tak to nutne neznamena, ze s tim bude jakykoli problem. Je to jen na Tobe a na nich, aby to prijali jako skutecnost a nasli v tom vzhody a ne jen nevyhody. Stejne jako v cemkoli jinem…

  • PanDrtikol Píše:

    Ahoj,
    moc zajímavý článek, myslím, že je to opravdu gró dnešní doby. Mám silný pocit, že je to o tom, kolik člověk dokáže nasbírat síly na to, aby sloupával jednu slupku za druhou a dostal se přes všechny iluzorní programy až na samotnou vlastní pravdu. Tzn. neovlivněnou okolními vlivy nebo výchovou. Zároveň nezapomínat na to, že je tu taky omezený čas a měli bychom tedy rozpoznat, kdy je to nutné odloupnout další slupku a naopak, kdy už nám postačí stávající situace, protože další není zatím v našich možnostech a připravujeme se snažením o její sloupnutí o jedinou věc, kterou máme a to prožívání přítomnosti.

Napsat komentář