Led 1 2012

Múza jménem Entropie

0

Asi všichni známe ten příběh o rozervaném umělci, který tvoří protože musí, je hnaný silou ne zcela kontrolovaných emocí, které leje po kýblech do svých děl, lidé ho někdy obdivují, ale většinou nechápou. On netvoří, ale žije tím, vlastně spíš to dílo žije skrz něho, až pak jednoho dne on sám ztratí múzu a všemu je najednou konec. Už neumí znovu začít, neví jak dál a je sám ztracen.

V tom příběhu pak umělec propadá beznaději a snaží se přimět svou múzu, aby se k němu vrátila. Avšak z mého pohledu je tohle naopak okamžik k oslavě.

Vraťme se ale na začátek, co dá takový prvotní impuls, že člověk začne takto tvořit? Je to událost, ztracená láska, rozbité přátelství, křivda, šok, prozření… jež vyvolá pochybnost – myšlenku na to, že něco, čemu jsme doteď věřili najednou nedává smysl. Ta spustí řetězovou reakci, která popře velkou část toho, čemu člověk věřil, až zcela ztratí pevnou půdu pod nohama. A jak ještě včera věděl, co ten den bude dělat, dnes prostě neví, kde začít a jestli to má vůbec smysl. V jeho hlavě se prohání všeobjímající chaos, který odnikud nikam nevede a znemožňuje mu se soustředit. Tomu se říká entropie a jedná se o v zásadě velmi negativní vnitřní pocit vedoucí k nihilismu a depresím.

Člověk najednou potřebuje nějak znovu dát řád věcem a tak začne tvořit ne proto, že chce, ale aby vůbec přežil. Na začátku je strach a nesnesitelný pocit, který vyprovokuje pud sebezáchovy a vyvolá silnou přitažlivost k věcem, které mají strukturu a řád (umění, věda, pohyb apod.) Díky nim si může autor srovnávat myšlenky a začít znovu vyplňovat v hlavě díru, kterou po sobě zanechaly první pochybnosti. Zpočátku je potřeba urovnávat tak velká, že člověk živelně tvoří a nedokáže si moc představit, že by dělal něco jiného. Ten tah se však postupně vytrácí a až v sobě člověk všechny podstatné otázky vyřeší, vytratí se úplně. Inspirace je pryč, umělec ztratí touhu a často i naději.

Pro mě ale tohle byla chvíle, kdy jsem dostal příležitost přestat přežívat a začít žít. Už nebylo třeba psát o negativních věcech, protože už mě neovládaly. Naopak jsem získal kontrolu nad věcmi, které chci řešit, kam se chci dál vydat a co chci dál zkoumat. Místo pravidelné dávky drogy v podobě výseku jednostranných emocí mám dneska možnost sáhnout si na celé spektrum jiných zážitků. A nemyslím tím pouze ty pozitivní, ale všechny chutě, které lze ochutnat. Představuji si to jako duhové kolo, kde 1% z něj je depresivní atmosféra a zbytek jsou všechny barvy světa a života, kde „nikdy nevíš, kterou ochutnáš.“

Právě tohle převrácení pohledu mi otevřelo celé nové světy, kam se můžu vydat. Jestli to je zaručený recept na inspiraci pro každého nemám tušení, ale dnes mi to dává smysl. A tu manipulativní děvku múzu, tu už nepotřebuju, i když zážitky s ní stály za to.

Když člověk sám sebe nepřipravuje o inspiraci, jde všechno snáz, protože vždycky si může sáhnout na něco, co mu teď nedává smysl a začít to rozplétat. Když náhodou nic takového není, je čas zažít něco nového.




Související články:



Napsat komentář