Led 10 2012

Mindset

Když věříš, že to dokážeš, tak máš pravdu. A pokud věříš, že ne, tak máš taky pravdu.

Tahle věta zní jako z průměrné knihy o osobním rozvoji, která nás sice nutí k zamyšlení, ale nějaká reálná aplikace nám většinou uniká. Tedy alespoň mně trvalo docela dlouho, než mě zavedla k něčemu, co jsem mohl začít aktivně používat.

Tím kouzelným nástrojem je mindset (rozpoložení mysli), o kterém mnohdy ani nevíme, že ho máme.

Představte si, že jdete opakovat zkoušku nebo máte v práci prezentovat nějaké důležité řešení. Už dopředu čekáte, že s vámi profesor/šéf vyběhne. Podle toho podvědomě vstoupíte už nasupění do místnosti, máte takový ten výraz, co mi to zas bude vykládat, zatímco se díváte do země mu podáváte papíry. On se něco zeptá a nazpět dostane ráznou neochvějnou odpověď. I když víte, že si nejste přímo jistí v kramflecích se založenýma rukama trváte na své pravdě.

Oproti tomu stejná situace, jen očekáváte, že jste skvěle připraveni a dotyčný s vámi bude spokojený. Vejdete s klidem dveřmi, s úsměvem podáváte materiály. Před každou otázkou se chvíli zamyslíte a posoudíte váhu odpovědi. Kritiku přijmete, protože nemáte problém na ní stavět příště.

V obou situacích je totožná osoba, se kterou komunikujete, v obou situacích jste stejně připravení. Jediný rozdíl je v tom, v jakém rozpoložení vstoupíte do místnosti.

Naše hlava je nějak nastavená a neustále hledá důkazy, které by potvrdily nebo vyvrátily to, co si právě myslí. Takže, když přijdete na schůzku poraženecky naladění, hlava hledá důkazy proč se vám nedaří. Jste unavení, člověk na proti vám udělal zvláštní výraz, který je určitě nepřátelský, ha, to už našel v materiálech chybu, co se vám nepodařila atd. V opačném nastavení naopak hledáte ty pozitivní důkazy, a ty negativní buď umíte pozitivně zpracovat, nebo je jednoduše vyignorujete.

Protože jako lidi podvědomě přejímáme emoce od ostatních (díky empatii), má celý tenhle pozitivní mindset ten vliv, že i náš učitel potažmo šéf se také cítí lépe. Úplně stejně to funguje i naopak. Pokud učitel rovnou čeká, že žák nemá nejmenší šanci, pak bude hledat důkazy, že tomu tak je. Stejně tak bude-li dobře naladěn, žákovi leccos projde. Znamená to, že je-li učitel na nás naštvaný jsme nahraní? Vůbec ne, empatie pracuje, pohledy na věc se v místnosti střetávají a působí jedna na druhou. Když vám hvězdy nejsou nakloněny, tak máte dvě základní možnosti. Přijmout to, anebo s tím něco udělat.

Sám jsem si dřív neuvědomoval, že něco takového můžu dostat pod kontrolu. Pomohlo mi představit si mindset jako brýle, skrz které filtruju svět kolem, anebo oblečení, které mi pomáhá cítit se jinak. Trvalo mi asi půl roku tyhle věci jen zkoumat a zkoušet, co to dělá. Mindsety totiž zdaleka nejsou jen tak prvoplánové, jako v příkladu. Nepovažuji je zdaleka za černobílé, nebo růžové vidění světa. Je to spíš filtrování informací a malých okamžiků, kde sítem projdou jen ty, které mi můžou nějak pomoct. Například při rozhovoru s dívkou je mnohem lepší mindset „od prvního pohledu mě má ráda“ než mindset „jsem pro ni dost dobrý?“. Nevěříte? Zkuste si to.

Co osobně hodnotím velmi vysoko je, že mindsety nejsou přetvářka, je to vědomé filtrování užitečných informací, které vyvolávají přirozenou a tím opravdovou odezvu. Snažím se vidět důkazy toho, že mi to jde a podle toho se vědomě i podvědomě chovám. A není to iluze? Je! A jste si jistí, že váš dnešní mindset není?

Druhý pro mě naprosto zásadní bod je, že vhodné rozpoložení mysli umožňuje konat intuitivně a nemusíte ustavičně přemýšlet nad tím, kterou ze 100+1 technik z knihy o prodávání nerezových hrnců použijete. Prostě se nastavíte na  “tenhle člověk ode mě chce koupit tuto pánev“ a jednáte podle toho.

Na druhou stranu mindset není něco, co se dá koupit, je potřeba se k nim tak nějak dopracovat. Existuje jich celá paleta a pro různé situace se hodí různé mindsety. Mám jich docela dost v zásobě, takže vám je budu průběžně syrové servírovat.

Abychom si to shrnuli. Mindsety jsou jako brýle, které filtrují ty informace, které jsou pro nás výhodné. Nebo jsou jako šaty, ve kterých se jednoduše jinak cítíme. K úspěšnému použití jsou potřeba dva kroky:

  • uvědomit si, že vy rozhodujete, jaký minset si nasadíte
  • a najít si v dané situaci mindset, který je pro vás výhodný.



Související články:



7 Komentářů k „Mindset”

  • Manik Píše:

    Co se mne potěšilo na mindsetu je to, že se vymezuje proti pick-uperství (nebo sociální dynamice obecně).
    Zatímco pick-up většině nepick-uperů smrdí jako cosi nečistého, jako přetvářka či manipulace (což vadí polovině lidí) k tomu, aby dostali do postele holku (což vadí té druhé polovině), mindset se nezaměřuje na to, jak zapůsobit na druhé (viz pěkný vtípek s hrnci), ale jak zapůsobit na sebe samotného a tak jednat, jak píšeš, intuitivně či přirozeně, což je mnohem uvolněnější a příjemnější pro člověka než technika.
    Je to z části i tím, že sám sobě věříš, zatímco proti technice imho existují přirozené předsudky (kolik z nás věří knihám o tom, jak sbalit ženu?). Proto taky všechny MLM a finanční poradenství vypatlávají toho člověka tak, aby tomu co dělá, skutečně věřil, že je dobré, protože to působí věrohodně. Ale to už se pohybuji na tenkém ledě.

    Na palety mindsetů jsem zvědavý a zároveň mírně skeptický, protože ty už smrdí právě tou technikou (ale nechme si obzory otevřené).

  • Matouš Ježek Píše:

    Ve skutečnosti se mindset jako takový nevymezuje, to spíš já dávám najevo, které mindsety považuji v součastnosti za užitečné a které nikoliv.

    Podobně je tomu s technikami. Techniky považuji za nástroj, který sám o sobě může být nejhůř neužitečný. Podstatné je, jaký záměr mu vládne.

    Techniky jakožto postupy, procesy, triky jsou podle mě důležité. Jsou to ty příčky, jak popisuji v článku To musíš prostě cítit. Dle mě právě techniky umí přemostit nedostatečné zkušenosti a nepříliš ostrý mindset. Dokonce mohou výrazně napomoci vhodný mindset zformovat.

    Problém technik je v tom, že fungují jen v určitém paradigmatu – za určitých podmínek. Když se paradigma změní, přestávají fungovat. Například, když dívka chce někoho, kdo je sám sebou, pickuperské techniky přestávají fungovat. Mindset oproti tomu je v zásadě paradigma samo o sobě, vnitřní realita člověka, kterou projektuje navenek. Funguje tedy v širších souvislostech a umožňuje vybírat vhodné techniky ve vhodné formě podvědomě a přirozeně.

    Co si ale myslím je, že bez dovedností a zkušeností je samotný mindset k ničemu. Je dobré ho mít, pomáhá, ale je to ve skutečnosti jen kanál, který je potřeba naplnit nějakým hodnotným obsahem.

    Pickup ve své počáteční formě není problematický kvůli jeho technikám, ale kvůli záměru a manipulativnímu mindsetu. Manipulace je obecně velmi nevýhodný mindset hned z několika důvodů – napíšu o tom brzo článek.

    Vím, že v tomto postu je spousta nedokončených definic a nezodpovězených otázek, potřebuju napsat na témata kolem tak 5 článků, abych mohl dopodrobna vysvětlit svůj pohled. Takže si je dávám do seznamu a brzy se na ně věřím dostane.

    Co se týče palet mindsetů, nemám v plánu nějaké konkrétní palety, spíš budu v článcích nadhazovat mindsety, které mi přijdou užitečné a je na každém, co si z nich uvaří. Jsme přeci jen na syrovém blogu.

  • Pavel Píše:

    Vůbec správný mindset řeší elegantně spoustu věcí. Někde někdo psal, že 80 (nebo nějaké jiné podezřele vysoké číslo) procent všech manželských hádek pochází ze špatné intonace. Osobně si myslím, že 80 (nebo nějaké jiné podezřele vysoké číslo) procent hádek vychází ze špatného mindsetu jedné nebo obou stran.

    Muž řekne: „Tys ty knedlíky dneska dělala nějak jinak?“ A myslí: Chutná to zajímavě, je to lepší než posledně.

    Žena ví, že do knedlíků dala něco jiného, předpokládá, že se jí to moc nepovedlo a tak – díky mindsetu, slyší: ‘Ty knedlíky mi nechutnají…’ a řekne: „Nemůžeš si pro jednou přestat stěžovat?“ A myslí tím: Mohl bys mně taky někdy něco taky pochválit?
    Jenže muž slyší: ‘Zase jsi mě naštval, ty prostě nikdy neřekneš nic správně!’ a tak odpoví: „Ježiši! Jenom jsem chtěl vědět, co jsi dala do těch pitomejch knedlíku! Musíš se vždycky rozčílit?“

    „Tak je nejez! Ty jsi taky posledně spálil rýži!“

    „A už je to tu zase!“

    A už na sebe ječí, protože každý předpokládal, že ho ten druhý chce zranit, že je v něčem slabý, že se něco nepovedlo – a tím, že v hovoru tyhle věci očekávají, úplně sám se tam ten hovor stočí.

    Kdyby žena předpokládala, že muž otevírá pusu, protože jí chce říct něco hezkého a muž předpokládal, že když je žena podrážděná, není to tím, že by byla nenávistný robot z jiné galaxie a chtěla mu vyčinit všechny chyby co kdy udělal, ale prostě proto, že jí něco trápí, všechno by se řešilo mnohem snáz.

    „Tys ty knedlíky dneska dělala nějak jinak?“
    „Jo, dala jsem tam med. Chutná ti to?“
    „Jasně, je to skvělý. Je bezva, když zkusíš u vaření nový věci.“
    „Díky.“

  • Adso Píše:

    Bohužel mám pocit, že to mnohdy funguje obdobně při jakémkoli pokusu o konstruktivní kritiku a zdaleka ne jen v manželství. Modifikoval bych výše uvedený příklad na verzi, kdy knedlíky manželovi opravdu ale opravdu nechutnají a potřebuje to nějak sdělit. Pokud má manželka mindset „když mě kritizuje, dělá to, aby mi ublížil“ namísto toho „prostě mi říká pravdu a kritika má za účel něco zlepšit“, nemůže to nikdy fungovat. Nemluvě o otázce „jak v tom vypadám“.
    Dámy mi prominou volbu příkaldu, funguje to samozřejmě zcela stejně i obráceně.

  • Bifi Píše:

    Mindsety sú užitočný koncept. Pripomienku však mám k tomu, že sa predpokladá, že mindsety sa dajú ľahko identifikovať, zložiť, a nové nasadiť (ako by to boli okuliare).

    Sociológia (napr. „habitus“ od Pierra Bourdieu) však učí, že väčšinu mindsetov máme zafixovaných veľmi hlboko (dokonca až do samotných svalových a nervových štruktúr), pretože sú výsledkom tvrdej a roky trvajúcej socializácie do konkrétnych spoločenských komunít (rodiny, školy, práce, športovej komunity atď.). Mindsety sa tak stávajú implicitnými; dokonca ich automatizácia a habituácia na úroveň úplnej rutiny a intuitívneho nereflektovaného používania je často podmienkou preukázania majstrovstva a dosiahnutia vyššej sociálnej pozície v komunite.

    Podstata práce s mindsetmi vlastne spočíva v tom, že:
    (1) niektoré pravidelnosti v správaní v konkrétnych situáciách identifikujem ako súvisiace a skúsim ich ohraničiť ako práve jeden mindset
    (2) potom si skúšam vybudovať nejaké mnemotechnické techniky, aby som si v týchto situáciách na tieto pravidelnosti spomenul, čím sa ich používanie presúva z nereflektovanej do monitorovanej oblasti (v priebehu činnosti ju zároveň aj vedome monitorujem, namiesto toho aby som nereflektovane spočíval v toku)
    (3) skúsim tieto pravidelnosti nabúrať, skúšať akú mieru zmeny mi situácia a moje vlastné návyky povolia („unfreezing“)
    (4) úspešné nahradenie pravidelného správania iným (novým) správaním za súčasného monitorovania činnosti/situácie („change“)
    (5) následná reflexia na nové správanie: osvedčilo sa? prípadne návrat k bodu 4
    (6) Skúšanie opätovného použitia nového správania v danej situácii keď sa znova vyskytne s cieľom toto správanie postupne zautomatizovať za súčasného monitorovania („refreezing“)
    (7) Presunutie správania do roviny nereflektovanej rutiny.

    Proces môže zlyhať v každom z uvedených krokov. Predovšetkým v kroku 4 je človek často takmer úplným nováčikomm, stráca majstrovstvo a oporu rutiny, robí neprirodzené pauzy (lebo sa musí rozhodovať) a vypadáva z rytmu. Pre väčšinu ľudí, najmä ak už dosiahli nejaké spoločenské ocenenie vlastného majstrovstva (resp. sa už preukázalo že správanie funguje), to nie je príjemný pocit.

    • Matouš Ježek Píše:

      Díky za podrobný vhled! Nejvíce mě zaujalo sousloví „ako by to boli okuliare“, protože už si delší dobu představuji mindsety jako „masky“, které si člověk nasadí. Vlastně jsem tu masku vždycky bral jako dvě věci a to -jak vypadá zvenku-, tedy jakou roli v tu chvíli zastávám, a -jak se skrz ni kouká- jak vidím svět, tedy mindset, tedy brýle. Obě ty stránky se mi totiž nějak spojují do jedné entity -komunikace se světem-, kdy jak role, tak pohled hrají roli a navzájem se ovlivňují.

      A taky jsem si to vykládal tak, že jediný způsob jak masku získat je zážitkem->zkušeností->chvíli nošení->tréninkem/aktivním používáním->zajitím do extrému->stažení se zpátky. Což vlastně s trochou fantasie kopíruje ten systematický proces, který si popsal výše.

      Pro mě nejdůležitější je fáze zážitku – nalezení, že něco takového vůbec existuje, inspirace. A potom fáze zajití do extrému, kdy se snažím novou věc vyzkoušet na plné koule, jen abych věděl, co to dělá ve výjimečných situacích. Díky tomu pak vím kde jsou pomyslné limity a umožňuje mi to pak pohodlně se usadit do, jak píšeš, rutiny, která je nejen pohodlná, ale zároveň mám pocit, že jistým způsobem i přirozená.

      A pak, když už má člověk na zdi těch masek pár tuctů, přijde mi relativně snadné pro ně sahat. Dokonce silně pociťuji situace na které masku mám (=jsem na ně připravený) a na které ne. A to jsou pak ty intenzivní zážitky a inspirace pro další trénink. Nekonečný koloběh, jehož výsledkem jsou masky na zdi, které nikdo neukradne…

      Edit: Ještě myšlenka k tomu, že pro mnohé lidi je obtížné měnit usazenu jednu masku „na vysokém levelu“, která jim v životě přinesla úspěch… Ono mít jedny brýle, jednu masku je v konečném důsledku hrozně riskantní, protože když ta jediná identita najednou přestane dávat smysl (např. po dosažení absolutního vrcholu v daném oboru), tak se může život sesypat, protože se člověk už neumí přizpůsobit. Naposledy totiž prošel tím procesem osvojení někdy v teenage věku, kdy začínal. A ten proces osvojení nakonec považuji za -nutnost- k udržení života v nějaké rovnováze a schopnosti se přizpůsobit změnám. Chci tím říct, že když nad tím člověk přemýšlí do důsledků, tak snad ani není jiná možnost, protože vsadit na jednu kartu je velmi riskantní strategie.

      Každopádně to, že začít vždycky znova je prostě strašně těžké, je pravda a vždy to tvrdě pocítím tak každý druhý rok:)

Napsat komentář