Bře 25 2012

Když člověk padne na hubu

Všichni čelíme nebezpečí, že se nám věci začnou sypat a v jedné chvíli nás srazí na kolena. Mnohým se to už stalo a nebudou první ani poslední. Ale co dělat, když člověk padne na dno? Jak se znova zvednout a dát se zase do kupy?

 

Tento článek jsem napsal na základě čtenářského přání, věřím, že bude užitečný.

Přijde mi fér hned na začátku říct, že jsem sám nikdy nepadl tak hluboko, abych se dostal na absolutní dno. Párkrát v životě jsem si to myslel, ale když se na to podívám zpětně, nebylo to tak hrozné, jak to v kontextu situace a stavu mysli vypadalo. Zkusím popsat, co pomohlo mě postavit se na nohy.

Představme si, že už jsme na dně. První, hlavní a největší překážka je sebelítost. Jak zpívá Gotye „you can get addicted to a certain type of sadness“ (můžete se stát závislými na určitém druhu smutku). Negativní emoce a pocit bezradnosti jsou obrovská past. Když si člověk navykne na své neštěstí, je to jako droga. Takový člověk pak chce být dále nešťastný, protože to je způsob, jakým v dané situaci identifikuje sám sebe a konstruuje to, jak je pro ostatní důležitý. Paradoxně se pak člověk dostane do kruhu bolesti, ze kterého sám ale nechce odejít.

Přitom, když necháme mozek jednat samotný v nějaké krizové situaci, funguje úplně jinak. Jedete-li například autem a proti vám se vyřítí obří SUV předjíždějící 5 aut za sebou přes plnou čáru do zatáčky, mozek nejdřív řeší situaci naprosto chladně. Teprve až je vše vyřešené, zaplaví nás horkost, rozklepeme se a začneme nadávat (teda aspoň já to tak mám). Dá se namítnout, že jde jen o krátké okamžiky, ale osobně mám stejnou zkušenost i z dlouhodobých akcí. Emoce člověka zaplaví až je v klidu a má čas se jim věnovat.

Klíčové mi proto přijde vynechat emoce. Ono se jich nedá zbavit, ale je možné je nechat jen tak bez povšimnutí plynout. Cítím se pod psa? Co už,… a dál? Jen ať si existují, ale když je potřeba zabrat, jsou obvykle neužitečné.

Jakmile člověk zvládne emoce, pak může začít řešit, co s tím dál. Musíme začít sami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Vnitřní přesvědčení, že je potřeba s tím něco udělat je velmi důležité.

Nemá smysl zabývat se tím, co nejde změnit. Je potřeba napřímit pozornost maximálně tam, nad čím máme moc a kontrolu. Vzít to, co se s tím dá udělat teď, udělat ten nejmenší nutný krok a postupně tak pokračovat. Nemá smysl se dívat daleko do budoucnosti, protože ta nám v tu chvíli připadá strašně vzdálená a odcizená.

Dost pomáhá se přestat zabývat minulostí. Píšou o tom svorně Dan Millman: Cesta pokojného bojovníka i Eckhart Tolle: Moc přítomného okamžiku. Dokonce i české přísloví říká, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Co už se stalo, se stejně nedá změnit, minulost je mrtvá, je to použitý toaletní papír.

Někdy to vypadá, že není žádná možnost, jak z toho ven. Ale to je jen stav mysli – chce to ještě chvíli hledat další možnosti. A když je to fakt zlé, není žádná ostuda vyhledat (odbornou) pomoc. Stále ale platí, že člověk sám musí chtít svou situaci řešit.

Vezmeme-li si osudy lidí za války, nebo některé lidské tragedie současnosti, které opravdu ukazují na lidské dno, většina našich všedních problémů jsou oproti tomu skutečné malichernosti. Pro příměr přidávám přednášku od Amy Purdy: Living beyond limits, která si na dno skutečně sáhla, vstala a dělá dnes velké věci. Od lidí, kteří se dokázali zvednout a začít pracovat na zlepšení své situace, od těch bychom se měli učit!

Pomáhá převzít za sebe zodpovědnost, vykašlat se na bolest, ne ji polknout, nebo se snažit ji překonat. Prostě ji nechat být a začít konat.




Související články:



2 Komentářů k „Když člověk padne na hubu”

  • Adso Píše:

    Chtěl bych nadhodit dotaz ohledně věty: „Dost pomáhá se přestat zabývat minulostí“. Souhlasím s tím, že je to zcela pravdivé v kontextu toho, když si člověk řekne „měl jsem raději udělat tohle“ a trápí se tím co pokazil a vede ho to k negativním emocím.
    Na druhou stranu, komentář „měl jsem to udělat raději takhle“ nazíraný objektivně a konstruktivně by mohl pomoct se připravit na obdobnou situaci v budoucnu a celý proces „jaké reakce bych považoval za lepší než tu, která proběhla“ by mohla sloužit jako užitečné cvičení. Ale: vzhledem k tomu, že nelze odhadnout, co by se stalo, pokud bychom řekli/udělali něco jinak, není i tenhle způsob ztrátou času? Není pokus o konstruktivní úvahu nad tím, co jsme měli udělat jinak, předem odsouzen k neúspěchu tím, že vytváříme zcela hypotetické situace, které nejsou de facto ničím podložené? Říkám si, jestli není efektivnější prostě si jen zapamatovat, že tenhle postup nefungoval a příště zkusit něco jiného a nepřemítat moc nad tím, co konkrétně jiného to mohlo být…

    • Matouš Ježek Píše:

      Ano, skutečně může pomoct vrátit se do minulosti k nějaké konkrétní zkušenosti a hledat tam řešení na současnou situaci.
      Nemyslím si, že má smysl zabývat se tím, co by se stalo kdyby… ale rozhodně má smysl zabývat se tím, co z minulosti mi může pomoct teď vyřešit -současnou- situaci.

      Myslím si, že jediný důvod, proč se nimrat v minulosti je právě tehdy, pokud tam hledáme nějakou zkušenost nebo řešení.

Napsat komentář