Úno 23 2012

Jak tvořit plynule a mít z toho radost

0

Poslední rok jsem hodně hledal řešení na otázku, jak tvořit plynule, snadno a lehce. Narazil jsem na myšlenkové mapy, flow, různé brainstormovací techniky, což mě sice přiblížilo, ale pořád mi to nepřišlo dost.

Nakonec jsem zjistil, že řešení je mnohem očividnější, než se zdálo…

Pozoroval jsem, kdy mi jde práce dobře od ruky a kdy mě nejvíc baví. Asi vás nepřekvapí, že to bylo primárně na mých vlastních projektech. Samozřejmě, můžu si u nich určit, kdy, jak a s kým budu pracovat. Někdy mě, ale baví i práce na cizích projektech, s lidmi, které jsem si zdaleka nevybral a pod řízením manažerů.

Zkoumal jsem to tedy dál a přišel na to, že naprostou esencí je dělat něco, co vychází ze mě.

Najednou to všechno docvaklo. Čím víc času nad něčím strávíme, tím hlubší jsou příslušné dráhy v mozku. Do toho se samozřejmě počítají všechny naše zážitky a životní zkušenosti. Takže když dojde na tvorbu něčeho, co dobře známe, čerpáme z ohromných zdrojů, které jsme za život nashromáždili. Všechno nám dává smysl, myšlenky si svobodně plynou a celé dílo s námi silně rezonuje.

Obtížná situace nastane, když pracujeme na projektu pro někoho. Ať už zákazník, investor, vedoucí – často mají představu, jak by to chtěli a ta se jen zřídka potkává s tou naší. Zveličím-li to, vlastně děláme -v hlavě- někoho jiného. Není divu, že pak musíme vykonat práci navíc, doplnit si naše vlastní myšlenkové zdroje nějakým studiem.

Pak jsme odkázáni na to přemosťovat propast mezi tím, jak věc vidíme my a jak si ji žádá zákazník. A to ani nemluvě o absenci jakéhokoliv rezonování s naším pohledem na svět.

Opravdu nám nezbývá nic, než se s tím smířit? Přijde mi, že pomáhá najít si i na cizím projektu alespoň jednu malou věc, kterou můžete mít rádi, která se vás nějakým způsobem dotýká a vychází z něčeho, co znáte.

Myslím, že každý člověk má přirozenou tendenci vyprávět svůj příběh. Malíři, hudebníci, spisovatelé, fotografové, sportovci… využívají různých médií, aby nám předestřeli svůj pohled na svět, své nálady, svou zkušenost – svůj příběh.

Sarah Kay se zabývá užitím poezie při práci s mladými lidmi. Ve svojí naprosto úžasné z poloviny recitované přednášce popisuje, jak dodává mladým odvahu překonat počáteční ostych. Nabádá je k vyprávění o tom, co mají rádi, co je baví a o čem nejvíc vědí. Je to to nejsnazší a nejpřirozenější.

Taky čtu knihu od Jana Fleischera: To by mohl být film. Autor jakožto scénárista velice pěkně popisuje, jak při stavbě příběhu vycházet ze svých vzpomínek, vztahů a vlastní osobnosti. Přímo pak čtenáře učí, jak je v sobě objevovat a přetavovat do příběhu.

A do třetice velmi podobnou věc popisuje slavný brazilský spisovatel Paulo Coelho. Vypráví o tom, jak vychází pří psaní co nejvíc ze své vlastní zkušenosti.

Pokud tedy chceme dělat hodnotnou práci tak, aby nám šla snadno a naplňovala nás, musíme se spolehnout sami na sebe, na vlastní osobnost. Přestože různé triky a postupy při tvorbě pomáhají, je to náš příběh, co přináší skutečnou radost z činnosti.

A pokud naše osobnost „nedosahuje světových standardů“ – no a co – prostě na tom pracujme. Že neumíme přinést zajímavý 100% unikátní pohled? Co už. A když nám budou říkat, že jsme naivní… To jsme, ale děláme na tom!

Přijde mi efektivnější budovat osobnost a dělat věci přirozeně a plynule, než usilovně studovat témata a žánry, která jsou nám cizí.

Aby člověk dosáhl plynulosti a radosti, měl by dělat věci, o kterých hodně ví a které ho baví. Vlastní projekty se vyplatí vybírat tak, abyste do nich mohli dát velký kus sebe. Při práci na cizích projektech pak stojí za to hledat alespoň kousek, který s vámi rezonuje a na něm stavět.




Související články:



Napsat komentář