Úno 19 2012

Jak se neztratit v projektu

Vizi, potřebujeme vizi! Co dál, kam dál, co to je vlastně za projekt? Nikdo neví, jak to dělat. Nemá smysl pokračovat, dokud nevíme, jestli…

 

Dnešní článek je na téma: Jak se zorientovat v projektu, na nic nečekat a konečně začít něco dělat.

 

U libovolného tvůrčího projektu začínáme ve světě, kde nic nevíme. Jsme na volném moři, můžeme plout naprosto kamkoliv. Postupně se musíme snažit přetavit svět, kde nevíme, do světa, kde víme. Zorientovat se na moři, vytyčit si směr, kterým se chceme vydat a konečně vykasat plachty. Nemá smysl čekat na kompletní vyčerpávající vizi, nebo na všechny informace. Ty stejně nikdy nejsou k dispozici.

Všude možně se dočteme, že si máme určit cíle, kterých chceme dosáhnout. V tom je ale háček, na který jako jednotlivci i jako týmy obvykle narážíme. Je velmi obtížné na začátku tvůrčího projektu přesně a detailně určit cíle podle SMART modelu.

Kreativní tvorba není prodej obilí, ani výroba v továrně. Je to proces objevování, pečlivého vybírání směru a časté orientace podle citu. Připodobnění k plavbě na otevřeném moři je velmi příhodné.

Aby se mořeplavci neztratili na rozeklaném pobřeží, vymysleli majáky – a ty my použijeme pro navigaci pryč ze světa, kde nevíme.

Představte si maják jako rozmlžené světlo v dálce. Nevíme přesně jak je daleko, nevidíme budovu ve které je schované, ale víme, že tam je a můžeme se k němu vydat. V kreativním procesu se nejasným, rozmlženým světlům v dálce říká fuzzy goals (rozmlžené cíle).

Rozsvícením majáku si určíme hrubý směr, kterým se chceme vydat. Představíme si, jak bude náš projekt působit na lidi, zformulujeme první věci, které nám přijdou klíčové a víc se tím nezabýváme.  Místo lamentování nad tím, co všechno ještě nevíme, se zaměříme na to, co víme, určíme směr a rozsvítíme maják.

Na cesty mezi současnou pozicí a majáky můžeme naskládat jednotlivé výzvy (úkoly), které by nás měly k majáku přiblížit.

Čas od času je potřeba se zastavit a zhodnotit, jestli ten který maják ještě pořád dává smysl. V průběhu času tak majáky rozsvěcíme a zhasínáme podle toho, jak se projekt vyvíjí. Každá získaná zkušenost z vývoje víc a víc zpřesňuje naši představu o výsledku. Což pak znamená průběžný přesun ze světa, kde nevíme, do světa, kde víme.

Dovednosti umět se takhle plavit se říká tolerance na neurčitost. Nejsme frustrovaní tím, že nevíme, nemáme strach z volného moře. Maximálně se zaměřujeme na to, co víme, upevníme záchytné body v podobě majáků, určíme nejbližší kroky a vydáme se na cestu.

Měl jsem tu čest být u několika projektů, kde se stále na něco čekalo. Na přesnou definici, na rozpočet, na lidi. Co mi skutečně pomohlo, byla věta: Okej, co teda víme a co s tím teď můžeme udělat?

Klíčové mi taky přijde si to namalovat. Na papír, na tabuli hodit seznam věcí, které máme k dispozici a hledat způsob, jak je využít. Je strašně snadné spadnout do čekání na něco. Přijde mi, ale že je to větší zlo, než se zdá, protože člověk (tým) je pak frustrovaný tím, že se projekt nikam nehýbe, že nám to nejde, že nemáme ani páru, co děláme.

Nebát se otevřeného moře. Zaměřit se na to, co víme. Umístit majáky, rozhodit první výzvy. Čas od času některé majáky zhasnout a jiné rozsvítit. Nečekat na přesnou vizi teď, ale zpřesňovat ji v průběhu.




Související články:



2 Komentářů k „Jak se neztratit v projektu”

  • Dušan Koutský Píše:

    Měl bys tohle poslat na všechny větší firmy. Tam se dost často stává, že v půli cesty odněkud připluje jakýsi kapitán a zvolá, že máme otočit kormidlo a okamžitě plout jiným směrem. Pokud je podobných „kapitánů“ víc, je možné, že se na tom moři posádka ztratí a už nikdy se nedostane domů…

    • Matouš Ježek Píše:

      Ano! A z těchto důvodů je dobré mít někde na tvrdo dané aktuální majáky. I kdyby to měly být jen nálepky na zdi, nebo soubor na interní síti. Pak se totiž dá říct: „… to by bylo skvělé kapitáne, kdybychom se plavili do Indie, tady máte mapu Bermudských ostrovů“

Napsat komentář