Led 22 2012

Jak přežít osobní rozvoj

Osobní rozvoj pomáhá z díry, ale pomáhá i do ní.

Existují mraky knih, pořadů, přednášek, webů a blogů na téma osobního rozvoje. Každý, kdo není spokojený s tím, co má, si může šáhnout pro radu, jak si sám pomoct. Protože, jak víme, nikdo jiný to za něj neudělá.
Mít možnost růst a rozvíjet se je skvělá věc, ale je to zároveň cesta, která skrývá několik zrádných pastí a o těch bude dnešní článek.

 

Na počátku byla kniha Self-Help z roku 1859 od Samuela Smilese. V roce 1936 vydal Dale Carnegie knihu Jak působit na lidi a získávat přátele a v roce 1937 vyšla kniha Napoleona Hilla: Myšlením k bohatství.
Tyto knihy zažehly směr novodobého vědomého osobního rozvoje. Z nich vycházejí další myšlenky a knihy na témata jak být bohatý, šťastný, vlivný, nejlepší, 100 a jeden způsob jak… a tak vůbec. Na základě nich začala éra self-made-menů, kteří se nehodlají smířit s tím, co mají, chtějí se vypracovat vysoko z části proto, že je čeká lepší život a z části proto, že je to prostě zábavné.

Je důležité začít. Každý krok a každý den se počítá. To, co dnes je váš nejlepší výsledek, bude za půl roku naprostý standard. Určete si cíl a jděte si za tím. Najděte si svou vášeň a vrhněte se do toho. Po cestě je sousta překážek, které nepřekonáte, pokud nebudete milovat, to co děláte. Když se ti nechce, tak musíš. Když to nejde, makej víc!

Pro lidi, kteří se cítí nešťastní, nebo tráví svůj život na gauči, můžou být podobné rady velmi užitečné. Umět poznat, co vlastně chceme, určit si cíl, jít si za tím, když narazíme, tak se zase zvednout, umět řešit problém a umět se efektivně naplánovat – to jsou všechno velmi užitečné dovednosti. Ale pojďme se podívat, jak to vypadá, když se z osobního rozvoje stane způsob života a životní styl. Stalo se to mě a vidím to v poslední době kolem sebe stále víc a víc.

Podařilo se nám zefektivizovat život tak, že když už nemůžeme pracovat, tak aspoň čteme knihu o práci, nebo jdeme sportovat, protože to máme v tréninkovém plánu, nebo věnujeme právě vyhrazený večer na posezení s přáteli, kdy si mozek zase cvičí sociální dovednosti…

Máme pocit, že cíl, který jsme si vyhradili, je hrozně daleko, že máme jen omezený čas, třeba rok na to, abychom ho splnili, protože pak už bude pozdě! V hlavě se pořád točí: musím víc, víc, rychleji, rychleji – řešit život, práci, přátele, BMI, důchod…
Jak víme, že ten cíl je fakt důležitý a až ho dosáhneme, tak bude vše vyřešené? Jak víme, kde to má konec? Jak víme, že to za tu dřinu bude stát? Nevíme a to nás víc a víc žene řešit, plánovat, stresovat atd.

To je, věřte mi, hloupý stav. Člověk pro stromy nevidí les, kope hluboko v tunelu, nevidí nalevo, napravo.

A jaké je řešení? Přestat na chvíli kopat. Vylézt ven na slunce a zapřemýšlet, jestli vůbec kopeme správným směrem.

Každý systém, který vyexpanduje příliš rychle a nestihne doplnit vnitřní vazby, se dřív nebo později sesype. Naopak, když se nikam dále neposouvá, tak ho okolní tlaky rozemelou. Přijde mi výhodné využívat oba procesy – jeden, co posouvá hranice a druhý, který je vyplňuje.

Když vám věci nedávají smysl, cítíte se unavení, když už dělíte přátele na efektivní a neefektivní, když nedokážete vychutnat dobré jídlo nebo pěknou ženu, je něco špatně.

Pravděpodobně rostete příliš rychle. Vůle, odhodlání a radost z úspěchu zválcuje schopnost vrátit se zpátky na zem. Takové je riziko poznání. Nedá se mu vyhnout, není cesta zpět, je jen třeba se s ním naučit nakládat. Díky radám překonáme všechen strach, lenost a nesystematické snění, ale zapomínáme na to, že jsou to užitečné signály, předkládané naším tělem a mozkem.

Mám třeba období, kdy se vydám na výpravu, mám pocit, že je potřeba něco vybojovat. Prorazím hlavou několik zdí, otřu si pot a krev z čela a pak je přesně ta chvíle, kdy musím trochu odpočívat a nechat v sobě vyplnit nově objevený prázdný prostor. Potřebuji jednoduše dorůst Není to hned, většinou týdny až měsíce.

Před časem jsem například úplně odstavil kafe, které mi pomáhalo překonávat stav, kdy už nemůžu. Ve skutečnosti ale jen zabíjelo pud sebezáchovy.

Měl bych tedy odpočívat, ale co to znamená odpočívat? Vždycky, když si jen lehnu a ležím, strašně se nudím, což je pro mě velmi únavné. Potřebuju rozebírat, analyzovat a překonávat. Ale cítím, že je to dlouhodobě neudržitelný stav a chci s tím něco dělat.

Pracovat na sobě, to se vyplatí.
Odpočívat, to se vyplatí.

Jak vypnout? Jak přejít do stavu, kdy odpočíváme? Co to je vlastně stav odpočívání? Setkali jste se s tímhle někdo?




Související články:



7 Komentářů k „Jak přežít osobní rozvoj”

  • Pavel Píše:

    Díky za článek, jsem v tom až po uši.

    Pro mě je asi nejtěžší poznat rozdíl mezi tím, kdy mozek/tělo říká: „Ooo, mně se nechce…“ a myslí tím: „Ooo, jsem líný,“ a tím, kdy myslí: „Už fakt nemůžu.“ Ty pocity jsou v první fázi úplně identické. Ještě jsem nikdy nebyl z práce fyzicky na dně, takže dokonce i teď, když to píšu, pochybuju, jestli přece jenom pořád nejsem ve „zdravé zóně“ a jen srabácky koukám, kde bych mohl zlenivět.

    Je to dost možná stejné jako se cvičením – tam si tělomozek taky začne stěžovat mnohem, mnohem, mnohem dřív, než má nějaký smysluplný limit.

    Ale zase – jak se to jednou přetahuje, člověk nikdy neví, kde je ten opravdový limit. Je to těžký.
    Jak to nemá stupnici jako v nějaké počítačové hře, je to zrádné. :)

    Moje pracovní řešení je, že jsem začal držet víkendy. Všední den jedu normálně od osmi do šesti práci a pak dvě hodinky nějaké čtení knížek a tak, ale o víkendu dělám jen to, co chci. Dýl spím, koukám na filmy a tak.

    • Almad Píše:

      Problem je, ze to ti nedava prostor na druhou ‘praci’, coz je mistama oser ,)

    • Matouš Ježek Píše:

      To je fakt dobrá otázka – jak poznat kdy jsem jen líný a kdy už skutečně nemůžu. Nevím, dělám to tak nějak na základě zkušeností se svou náladou a svým vlastním tělem. Ale nějak jednoznačně tu hranici určit nedokážu, hmmm, nad tím budu muset ještě přemýšlet, to by mohla být cesta ven.

  • Adso Píše:

    Já mám úplně stejný problém s donucením sama sebe k odpočinku, protože když nic nedělám ve smyslu válení se na kanapi, začnu se nudit a rychle mě to začne otravovat, což veškeré efekty odpočívání spolehlivě odbourá.
    Naučil jsem se to řešit fyzickými nebo manuálními aktivitami, které ale nejsou nijak namáhavé (rozhodně nejdu štípat dříví či odklízet sníh). Dopřeju si půlhodinouvou procházku v pomalém tempu, uklízím skříně, připravuju jednoduché občerstvení, nedávno jsem vyráběl vodě odolné zápalky (úžasná činnost, musíte každou namočit do rozteklého vosku, nechat zaschnout a znova, jde to opravdu velice pomalu). Důležité je, že to musí být jednoduchá až rutinní činnost (dost se mi v tomhle ohledu líbí výraz z Drd+ „s volným soustředěním“).
    Pro mě osobně to je velice efektivní způsob, když se cítím psychicky unavený a rychle pomůže mozek zase nastartovat.

    • Matouš Ježek Píše:

      Volné soustředění – to mě napadá, že mám u věcí, které dělám dlouho jen tak rekreačně a jsem s nimi smířený, že nikam výš nevedou. Ale hlavně ten pocit mám při mluvení. Když mluvím o něčem, co mě zajímá a zároveň už o tom něco vím, takže pro mě není těžké navazovat myšlenky. To mě celkem naplňuje a odpočinu si u toho. Což mě vede k myšlence, že jsou to obecně věci, co už jsem dělal. Ha, takže dělat víc věcí, které už jsem dělal. (To koliduje s mým rozhodnutím nedělat nic dvakrát, ale jak tak nad tím přemýšlím, asi je čas jej změnit.)

      • Almad Píše:

        IMHO klicove je tam to „naucit se nemit ambice“. A delat veci bez naroku na uznani.

        Works for me.

        • Matouš Ježek Píše:

          Jo, to je dobré. Taky se mi stávalo, že jsem makal „ze strachu“ ať už o finanční situaci, tak ze strachu o osamocení.
          Na druhou stranu mám pocit, že ambice i obavy mohou být hybnou silou, která může nastartovat, nebo živit něco užitečného a pozitivního.
          Což mě vrací k tomu Pavlovu komentáři ze začátku, jak poznat lenost od únavy, pozitivní ambice od těch zkázonosných a nakopávající reálné riziko od stresujícího strachu?

Napsat komentář