Úno 12 2012

Dokázat se nadechnout

Schválně, kdy jste se naposledy pořádně nadechli? Kdy jste si posledně z plna hrdla zařvali, nebo se opravdu od srdce zasmáli? Zkuste se teď, jak sedíte u počítače, zhluboka nadechnout. Cítíte se silní, zdraví a svobodní?

Vidím mnoho lidí kolem sebe a cítím to sám na sobě, jak nás tlaky z okolí utišují, umlčují a svírají a mám toho dost!

Začíná to už v dětství, kdy pořád slyšíme, nelítej, nekřič, pššt! Ve škole se učíme tiše sedět po dlouhou dobu na svém místě a mlčky poslouchat. Máme v sobě spoustu energie, která je postupně potlačována do mrtvolně klidového stavu.

Když pak přijde na věc a my máme naši energii ukázat, jde to těžko. Když máme mluvit k lidem, cítíme trému, když máme oslovit dívku (chlapce), musíme se k tomu skoro nutit. Je těžké vystoupit před davem jiných a sebevědomě projevit vlastní názor (pokud to není zrovna internetová diskuse). Jako předškolní děti jsme s tím neměli problém! Navíc, co když nás někdo napadne psychickým nátlakem? Ruku na srdce, budeme se umět bránit?

To jak dýcháme, má vliv na naši energii, na to, jak stojíme, jak působíme při mluveni, na naše sebevědomí. Naučit se mocně nadechnout a umět si od srdce zařvat je dnes dle mě nedoceněná výhoda.

Velmi zajímavý názor na to má Joseph Campbel, který v jednom z rozhovorů mluví o dynamice života. Podle něj slovo démon v řečtině znamená pozitivní hybnou vnitřní sílu člověka. V naší současné kultuře jsme podle něj natolik proti tělesné dynamice, že slovo démon/ďábel naše kultura přetransformovala na něco zcela negativního.

Bojujme za možnost se skutečně nadechnout! Přikládám motivační video.

V poslední době jsem v sobě objevil dva protichůdné pocity. Na jednu stranu cítím velké množství energie, páru, která se dere ven a chce dělat velké věci. Oproti ní vnímám silný tlak od lidí kolem. Přijde mi, jako by měl každý člověk různě velkou pokličku, kterou neváhá zakrýt můj kotel s párou.

Ve výsledku pak moje vlastní energie pracuje proti mně, tlačí na stěny zevnitř, což vytváří stres a pocit, že nemůžu svobodně dýchat. Snažím se proti tomu dělat dvě věci. Vypouštět páru na umění a sportech, které mě baví. A zároveň se učím ignorovat pokličky lidí, kteří nemají právo a ani reálný nástroj, mě utlačovat.

Neskutečně mi pomohlo, když jsem začal šermovat, jezdit na historické/fantasy bitvy, kde člověk prostě z plna hrdla křičí, přes celé voje přátel i nepřátel.

Když ale pak jsem mezi lidmi, kteří ať již vědomě, nebo nevědomě vytváří tlak, musím se fakt snažit, abych si udržel kolem sebe svou bublinu svobody. A to mě štve.

Přijde mi totiž, že aby mohl být člověk pozitivní, laskavý a otevřený, potřebuje mít svou bublinu velkou, aby mohl svobodně dýchat. Když se ale hromada bublin okolo snaží stlačit tu vaši na velikost hrášku, strašně rychle přejde člověk do (nechtěné) defenzivy.

Jaké s tím máte zkušenosti? Osobně mám pocit, že některá část z mého konstruktu výše je iluzorní, nereálná a jen v mojí hlavě. Ale zatím neumím najít, která to je. Pokud máte tušení, budu rád za komentář.

Co se s tím dá dělat? Jít a pořádně se nadechnout. Pořádně!.. se nadechnout. Jít skočit na laně, sjet divokou řeku, vyřádit se na horské dráze, prostě jít  někam, kde si může člověk opravdu zakřičet. Mluvit s lidmi, mluvit před lidmi, mluvit před spoustou lidí. Zpívat si v autě, ve sprše, ve výtahu. Opakovat, opakovat, opakovat, dokud se člověk necítí skutečně svobodný.




Související články:



10 Komentářů k „Dokázat se nadechnout”

  • Quentin Píše:

    Celý týden tichá rutina, sobota 16tihodinový řev* a smích a drama u dnd, a v něděli konečně zasloužený odpočinek.

    Máš pravdu, největší relax je to vypuštění páry na hře :)

    *dokonce nám zakázali hrát v bytě a musíme chodit do prádelny

    • Matouš Ježek Píše:

      Bezva, že jsi vzpomněl RPG, ty jsou fakt efektivní ve zvykání si na pocit svobody vyjádření, mluvení na hlas a zkoušení si různých situací. Není ale pak úplně triviální přenést ty zkušenosti mimo herní místnost před cizí lidi a soupeřit s jejich vlastními bublinami.

  • Adso Píše:

    Já bych se v komentáři zastavil pouze u nadechnutí v té zcela neabstraktní rovině, protože mě to opravdu pomáhá. Považuju to za zcela fascinující způsob toho, jak snadno a velice efektivně vylepšit pocit z každé prožité chvíle. Když se někdy přistihnu, že se ploužím se schoulenými rameny a pohledem upřeným do země, stačí se narovnat, nadechnout, vyrazit s hlavou vztyčenou a hned je mi lépe, ať se děje cokoli.
    A pokud byste to chtěli vyzkoušet a jste oběti špatné tělovýchovy devadesátých let: zhluboka se nadechnout neznamená vytáhnout ramena co nejvíc a vcucnout břicho. Až využití všech těch různých blan okolo hrudní kosti člověku ukáže, jakou má vlastně kapacitu plic… ale chce to trochu tréninku.

  • errikson Píše:

    citim to stejne. a libi se mi prirovnani k bubline, protoze to sam pro popis sveho stavu pouzivam.

    Ptas se co se s tim delat. napadla me jedna knihav Joy management , http://joymanagement.eu/ kde je navrh toho, jak zvladat sve plany udrzovat – vytvorit si sit pratel,m kteri take pouzivaji joy management a navzajem se informovat a povzbuzovat, Dalo by se vytvorit takovou proti vahu tem vnejsim tlakum s poklickama a zevnitr nechat pusobit reakci, ktera nas bude utvrzovat v tom, ze jedname spravne.

    ale jinak musim na druhou stranu rici: to, ze jsem tak dlouho hral hry ted citim, jako dost velky handicap ve skutecnem zivote. v nekterych kapitolach mam dost nedostatky …

    • Matouš Ježek Píše:

      Diky za link, vypada to zajimave. Bohuzel ta kniha uz neni k dispozici.
      Obklopeni sebe sama lidmi, kteri vidi veci stejne je velmi uzitecna vec. Zabyvam se ted jak to cele aplikovat do fungujiciho tymu.
      Jeste bych rad nasel reseni, kde nebude clovek zavisly na jinych lidech. Ale dokaze svou bublinu nafouknout sam.

      Ad hrani her – Muze byt, taky vnimam, ze treba kdybych chodil vic na party, umel bych se na party „kvalitneji“ chovat. Nebo kdybych vic studoval moh bych… Ale verim, ze ti to dava urcite vyhody zase nekde jinde. Ostatne kazdy ty skill pointy davame do neceho jineho, ze.

  • boubaque Píše:

    Matouši, už jsme se dlouho neviděli, tak se mohlo leccos změnit, ale podezřívám tě, že je tvá bublina moc velká, nebo přinejmenším příliš tuhá. Zkus ji trochu povolit, aby se dokázala přizpůsobit tvaru okolních bublin.

    Doporučil bych ti sejít se s několika extrovertními kreativními kamarády a třeba s nimi i řešit nějaký problém, něco, co tě zajímá – a nemluvit. Zkus za to setkání neříct ani slovo, dokud tě někdo přímo neosloví, a i pak být co nejstručnější. Prostě co nejdelší dobu jen mlčet a poslouchat. Neupozorňuj na sebe, nekruť hlavou, nevzdychej, nechytej se za hlavu. A teprve až to nebudeš moct vydržet, až už to bude opravdu nesnesitelné, vytáhni poznámkový blok a zapiš si tu myšlenku do něj. A dál mlč :)

    Třeba pak zjistíš, že když si necháš zmenšit bublinu na jednom místě, dostaneš možnost nafouknout ji jinde. Anebo taky ne. Ale i v tom případě si myslím, že je to dobrá zkušenost, během které toho o sobě můžeš hodně zjistit. A obětuješ na to jeden večer, během kterého se navíc dozvíš plno věcí o svých kamarádech a o tom, jak přemýšlejí :)

    • Matouš Ježek Píše:

      Ha, díky za zajímavý nápad. Naštěstí se v poslední době s kreativními lidmi setkávám mnohem víc než dřív, což je prostě super, a tak mohu tvůj tip brzy vyzkoušet v praxi.

  • Robo Píše:

    Prijemnej clanek,
    rozhodne souhlasim s technikou hlubokyho nadechu i kriku kdyz je clovek na bezpecnym miste.

    Poprosil bych o opraveni linku motivacniho videa (nebo aspon napsat nazev, abych ho mohl dohledat). Zde uz neni :-( http://www.youtube.com/watch?v=Y18gCKL3CIY

Napsat komentář